Štěpování

Štěpování pláňat je jednou z nejsložitějších a nejodpovědnějších prací na první tabuli školky. V praxi se používá dvou způsobů štěpování: 1. očkování, při němž naštěpujeme na pláně menší vyříznutý štítek kůry i dřeva s očkem, 2. roubování, při němž naroubujeme na pláně roub se dvěma až třemi pupeny. Známe různé způsoby roubování.

1. Očkování

Očkování je nejrozšířenější způsob štěpování s četnými výhodami. Především je očkování technicky velmi snadné a dosahuje při něm vysokého výkonu. Při očkování způsobíme podnoži poměrně malou ránu, která se snadno a rychle zaceluje. Naštěpované očko s podnoží rychle srůstá. Procento ujmutí oček je zpravidla velmi vysoké (95%). Kromě toho je k očkování třeba méně řízků (roubů).
Rozlišujeme dvojí očkování: Očkování na spící očko a očkování na bdící očko. očkování na spící očko děláme ve druhé polovině léta, na bdící očko záhy na jaře.
Ve školkách se používá převážně letního očkování. Při něm se očka v normálních podmínkách rychle ujímají a „spí“ (nezačínají růst) až do jara příštího roku. Očkování na bdící očko se používá částečně jen na jihu, v oblastech s dlouhým vegetačním údobím. V podmínkách středního pásma se ho používá, poněvadž očkovanci neukončují vzrůst do konce vegetačního údobí a v zimě často namrzají.
Dobu letního očkování určíme podle kraje, vlastností, druhu a odrůdy, vyzrálosti roubů a podnoží. Brzy provedené očkování, zvláště na jihu, způsobuje předčasné rašení oček a vymrzání výhonků v zimě. Při pozdním očkování podnože slabě srůstají s očkem. Nejlépe se očkuje, když roub již dřevnatí, je dobře vyzrálý a očka na něm jsou náležitě vyvinuta, podnoží začne intenzivně proudit míza a kůra se dá lehce odchlípnout od dřeva. Ve středním pásu je tomu tak v první dekádě srpna, na severu koncem července a na jihu v druhé polovině srpna. První očkujeme druhy, jejichž rouby a podnože nejdříve vyzrávají.
Očkování je nutno provést v krátkých lhůtách: v severních oblastech v době nejdéle 12 – 15 dnů, ve středním pásmu za 20 – 25 dnů, na jihu do 30 dnů. V prvních deseti dnech je nutno očkovat hrušně a slivoně. Uprostřed pracovního období, během 10 – 12 dnů, očkujeme višně, jabloně můžeme očkovat po celé očkovací údobí.

a) Přípravné práce

Před očkováním musíme vykonat řadu přípravných prací, které očkování usnadňují a zajišťují vysoké procento ujmutí oček.
Asi 3 až 4 dny před započetím očkování je třeba zkypřit půdu na první tabuli školky, mezi řádky podnoží i v řádcích. Takové zkypření půdy zvyšuje půdní vlhkost, podporuje proudění mízy u podnoží a přispívá k lepšímu odchlipování kůry. Současně s kypřením půdy odhrnujeme podnože. Je-li před očkováním příliš sucho, musíme podnože zavlažovat, abychom vyvolali proudění mízy a podpořili odchlipování kůry. Podnože zavlažujeme několik dní před počátkem očkování.
Nejpozději 1 až 2 dny před očkováním očistíme kmínky podnoží ve výšce 12 – 15 cm nad kořenovým krčkem od postranních větévek. Před vlastním očkováním očistíme dřevěnou lopatkou kořenový krček od půdy a otřeme jej i celou spodní část kmínku vlhkým hadříkem.
K očkování připravíme očkovací nože (po jednom na každého očkujícího), žabky, brousky, ocilky a obtahovací řemeny, lýko, pytlovinu a kbelíky (vědra, okovy).

b) Příprava oček

Školka musí pěstovat sadbu čistých a standardních odrůd, stanovených pro příslušnou oblast. Odrůda má neobyčejný význam pro produktivitu a výnosnost ovocných sadů. Proto musíme věnovat velkou pozornost výběru matečných stromů na získání roubů. Víme, že stromy téže odrůdy se mohou lišit v růstové mohutnosti, úrodnosti, odolnosti proti mrazům, v době dozrávání plodů, jakosti a jiných znacích. Tyto rozdíly jsou způsobeny tím, že se odrůda mění během života působením vnějších podmínek – tepla, světla, půdy, agrotechniky, avšak také vzájemným opylováním, při němž se vytvářejí nové hodnotné vlastnosti. U odrůdy se vyskytnou určité odchylky, které mají různé přednosti. U některých odrůd jsou tyto odchylky zřetelnější, u jiných jsou méně nápadné. Zvláště silné odchylky lze pozorovat u mladých hybridních odrůd a u odrůd peckovin.
Odebíráme-li rouby ke štěpování bez zřetele na tyto zvláštnosti, pak bude sadba produkována školkou promíchána méně hodnotnými odrůdovými typy. Proto musíme k očkování (a vůbec ke štěpování) získat rouby stromů čistých typů, dobře vyvinutých, odolných proti mrazu a velmi úrodných. Jako matečné stromy mají zvlášť velkou hodnotu ty, které vydržely mrazy v krutých zimách posledních let a vynikají velkou a každoroční úrodností. Takovým stromům je nutno ve školce věnovat co největší pozornost a co nejvíce jich používat k získání roubů.
Roubů z mladých, neplodících stromů rozhodně nesmíme použít, poněvadž možnosti výběru roubů jsou zde značně omezené. Používat roubů ze stromů chorobných, poškozených mrazy, chlorosu, se suchými vrcholky, trpících klejotokem a různými chorobami není vůbec přípustné, rovněž ne roubů z vlků ani ze starých stromů se slabými přírůstky. Rouby ke štěpování je nutno brát jen ze silných výhonů, vyrostlých v dobře prosvětlené části koruny. Rouby musí být nejméně 4 – 4?5 mm silné.
U višní nelze řezat rouby z krátkých, slabě vyvinutých výhonů, poněvadž většinou mají květné pupeny. Vegetativní pupeny jsou u nich na dobře vyvinutých výhonech, dosahujících délky 40 cm i větší.
Rouby připravíme až přímo před očkováním nebo v předvečer očkování, odděleně podle odrůd. smíchat rouby různých odrůd není přípustné. Po seříznutí odstraníme u roubů listy a palisty, ponecháme však kratší část řapíku z každého listu. Ponecháme-li větší část listů na seříznutém roubu, vysychají rouby i očka. Část řapíku ponecháme k ulehčení práce: když očkujeme, držíme za ni očko.
Očka nejsou na témž roubu stejně hodnotná a dávají při očkování různé výsledky. Očka ve spodní části roubů jsou slabě vyvinutá, při očkování s podnožemi špatně srůstají, a ujmou-li se, v zimě často vymrzají. Obyčejně jich k očkování nepoužíváme. Nevhodná jsou též očka horní části roubu, která jsou zpravidla nevyzrálá. Pro očkování používáme jen dobře vyzrálých oček ze střední části roubu.
Po nutné přípravě postavíme seříznuté rouby do nádob naplněných do výše 6 až 8 cm vodou a chráníme je před sluncem a větrem pokrytím rohoží nebo pytlovinou.

c) Technika očkování

Technika očkování se skládá z těchto úkonů: vyříznutí štítku s očkem z roubu, naříznutí kůry podnože, vsunutí štítku do zářezu podnož a zavázání místa očkování. Štítek vyřízneme z roubu s tenkou vrstvou dřeva. Štítek se silnější vrstvou dřeva špatně srůstá s podnoží, poněvadž plocha, na níž se buňky kambia ) roubu a podnože stýkají, je přitom značně menší. V některých školkách, zvláště při očkování peckovin, je zvykem vyřezávat štítky bez dřeva.
Úspěch očkování (a štěpování vůbec) závisí na jakosti, ostrosti a čistotě nože. Proto je třeba před očkováním a podle potřeby i při očkování nůž pečlivě brousit a obtahovat. K broušení se doporučuje používat jemnozrnných brousků. Očkovací nůž tvoří v průřezu pravoúhlý klín, proto je nutno brousit jej jen z jedné strany, kruhovými pohyby ostří po celém povrchu brousku. Špičku nože brousíme zvlášť. Ostří nože po vybroušení na brousku obtahujeme na hladkém řemenu, neboť na noži nesmějí zůstat žádné zoubky.
Když začíná očkující práci, vezme nůž a tolik roubů, kolik jich potřebuje k očkování jedné z řady podnoží. Rouby zabalí do vlhkého hadru a zasune za pás. Při práci se postaví tak, aby byly rostliny, které očkuje, mezi jeho nohama. Aby mohl učinit pohodlně řez do kůry podnože a vsunout do zářezu očko, odkloní nejprve levou nohou korunku podnože poněkud zpět. Potom uchopí roub do levé ruky, položí jej na vzhůru obrácenou dlaň a uchopí čtyřmi prsty shora a ukazováčkem zespodu. Ve vzdálenosti asi 1,2 cm pod očkem učiní na roubu mělký příčný zářez do kůry a dřeva. Takový zářez udělá i 1,2 cm nad očkem. Aniž vzdálil ostří nože do horního příčného řezu, otočí očkař jeho ostří směrem k očku a vede nůž poněkud šikmo k spodnímu příčnému zářezu tak, aby bylo použito celého ostří k vyříznutí štítku.
Očko sedí obvykle na vyvstalé „patce“ roubu. Proto vede ostří, jakmile se přiblíží k očku, trochu hlouběji, jinak by vyjelo na povrchu hned za očkem, dříve než vy dospělo k příčnému zářezu. Jakmile ostří nože dospěje ke spodnímu příčnému zářezu, přenese očkující sejmutý štítek, který přidržoval ostřím nože a placem pravé ruky, do levé ruky. Štítek uchopí prsty pravé ruky za zbytek řapíku. Nikdy se nesmí dotýkat řezné plochy. Řezná plocha štítku má být zcela hladká, asi 0,6 cm široká a ve spodní části má mít podobu klínu.
Po vyříznutí štítku připraví očkující podnož. K tomu zvolí ve spodní části podnože, přímo nad kořenovým krčkem, úplně hladké místo a učiní na něm příčný a podélný řez do kůry ve tvaru T. Nejdříve provede očkující příčný zářez do kůry, potom zaobleným ostřím čepele udělá přímou linkou k příčnému zářezu podélný řez zdola nahoru. Když dospěje konec ostří k příčnému řezu, očkující ostří nevynese, nýbrž zlehka je v tomto místě pootočí na obě strany, při němž odchlipuje okraje kůry u „T“ řezu a dbá toho, aby nepoškodil kambium. Opatrně nadzvedne nožem okraje kůry, načež vsune nejdříve konec štítku do „T“ řezu na podnoži, načež lehkým tlakem hřbetu ostří nože na základ řapíku vsune štítek do „T“ řezu.
Při špatném proudění mízy, když se kůra chabě odchlipuje, odchlípne ji očkující před vsunutím očka kostkou nože. Po vsunutí štítku k němu pevně přitlačí kůru k palci nebo ukazováčky obou rukou, a to po krajích zářezu zespodu nahoru.

d) Ovazování podnože po očkování

Místo očkování na podnoži musí být ihned pevně zavázáno lýkem nebo jiným vhodným materiálem, a to takto: nejdříve přiložíme pentlici lýka na příčný řez kůry tak, aby se její kratší konec ocitl poněkud vlevo od očka a směřoval na podnoži 5 – 6 cm dospodu. Přidržujíce levou rukou krátký volný konec lýkové pentlice, omotáváme pravou rukou jeho dlouhým koncem místo očkování podélného řezu. Tím přitáhneme zároveň krátký konec lýkového pentlice. Jakmile je krátký konec stuhy přitažen utaženými otočkami dlouhého konce, omotáme ještě několikrát oběma rukama pentlici, až úplně zakryjeme celou ránu nad očkem. Jakmile dospějeme k očku, pokračujeme v přivazování lýka a ovinujeme je dále pod očkem tak, aby zůstalo očko volné, až je spodní část podélného řezu kůry podnože zakryta. Konec otočky zabezpečíme smyčkou. Obvaz upevníme takto: Pod lýkovou stuhu podložíme palce a ukazováček levé ruky, uděláme ještě jednu otočku stuhy, postrčíme její konec pod předcházející otočku a utáhneme stuhu týmž směrem, kterým jsme ovinovali řez. Ovazujeme-li tímto způsobem, můžeme lýkový úvazek snadno povolit. Stačí posunout poslední otočky úvazku na protější stranu. Aby byl obvaz ještě pevnější, zajistíme jej dvojitou smyčkou. Tu však musíme při povolování obvazu nejdříve zatáhnout za konec pentlice a pak omotáváme spodní závity na opačnou stranu.
Doporučuje se dát při očkování očko na severní stranu podnože a ve směru řádku. Tak je očko chráněno před slunečním úpalem a kulturní výhon z něho vyrůstající před poškozením nářadím při obdělávání půdy.
V zimě často vyhyne značná část oček, obzvláště u peckovin. To značně snižuje produkci sadby. Aby se těmto ztrátám zabránilo, doporučuje se očkovat peckoviny nikoliv jedním, nýbrž dvěma očky, zasunutými na dvou protilehlých stranách podnože. Druhé očko je očkem náhradním, když uhyne první očko. přečkala-li obě očka dobře zimu, ponecháme v příštím jaru, až začnou očka sloupkovat, silnější a slabší odstraníme. Bylo zjištěno, že takový způsob zvyšuje produkci standardních podnoží peckovin ve školkách na 80 – 85% naočkovaných podnoží. Kromě toho se jakost sazenic značně zlepšuje.
Zkušený očkař naočkuje za osmihodinový pracovní den 1000 – 1 200 podnoží. Za ním pracují 2 lidé, kteří zavazují, z nichž každý zaváže za jeden pracovní den 600 – 800 podnoží.
Pro očkování je nejvhodnější dobou ráno nebo podvečer, kdy ještě není sluneční žár nebo kdy se již mírní. Za deštivého nebo větrného počasí se nedoporučuje očkovat. Dopadání vody nebo prachu na ránu se projeví škodlivě v počtu ujatých oček.
Při očkování je nutno přesně zaznamenávat rozmístění naočkovaných odrůd.proto je třeba vést k každé školce zvláštní zápisník, do něhož vedoucí očkování brigády (pracovní skupiny) je povinen denně zapsat tyto údaje u každého pozemku a tabule: 1. počet naočkovaných řádků, 2. název naočkovaných odrůd, 3. množství oček naočkovaných v každém řádku, 4. jména osob, které očkovaly jednotlivé řádky. Po kontrole zaznamenává do deníku u každého řádku údaje o počtu ujatých oček a o opakovaném očkování.

e) Ošetřování očkovanců

Za parného a větrného počasí musíme přihrnout očkované podnože, nazývané také očkovanci, vlhkou a kyprou půdou, a to 10 cm vysoko, abychom zabránili zaschnutí naštěpovaných oček. Zvlášť důležité je to v jižních oblastech. Podnože necháme přihrnuty až do kontrolní prohlídky, kterou zjistíme výsledky očkování. Za vlhkého počasí, které by mohlo způsobit vyhnití oček, není třeba očkovance přihrnovat. Současně s přihrnutím nakypříme i půdu mezi řádky potažní plečkou.
Za 12 dní po očkování očkovance odhrneme a po prvé kontrolujeme, jak se očka ujala. Když se očko ujalo, je věže zelenavé a listový řapík odpadne sám nebo při lehkém dotyku prstem. Neujaté očko je poněkud scvrklé, nažloutlé a řapík přischl tak silně ke štítku, že ani při silném dotyku neodpadne.
Podnože s neujatými očky přeočkujeme. Toto druhé očkování provedeme na opačné straně podnože a poněkud níže, než jak bylo umístěno očko při prvním očkování. Za 12 až 15 dní se kontroluje ujmutí oček druhého očkování.
Při kontrole ujmutí oček povolíme u očkovanců současně obvaz. V jižních oblastech se u peckovin, vyznačujících se bujným vzrůstem, lýkový obvaz při druhé kontrole opět povoluje. Neuvolněný se silně zařezává do kůry, takže očkovanci se v tomto místě často lámou.
S kontrolní prohlídkou očkovanců je nutno začít na tabulích, kde se nejdřív očkovalo.

f) Ochrana očkovanců před zimou

V oblastech s nedostatečnou sněhovou přikrývkou přihrnují očkovance na zimu zeminou. To chrání očka a kořeny podnoží před vymrznutím a přílišnou vlhkostí na jaře, kdy se okolo očkovanců při tání sněhu nashromáždí mnoho vody. Kromě toho přispívá přihrnutí k zadržení sněhu a zásobení půdy vláhou.
Očkovance přihrnujeme před příchodem mrazů potažním rádlem a půdu pak upravíme ručně nebo motykami. Na těžkých hlinitých půdách nepřihrnujeme. Na jaře příštího roku, hned jakmile je možno přistoupit k obdělávání půdy, odhrneme zeminu očkovanců.
U višňových očkovanců jsou ujmutí očka vypouklá, při odkrývání se často vylamují. Proto je obalíme před přihrnutím proužky novinového nebo balícího papíru.
Později na podzim půdu na první tabuli školky hluboce nakypříme: v řadách motykou a mezi řádky kultivátorem.

2. Roubování

Kromě očkování se ve školkách praktikuje též štěpování podnoží při použití roubů. Tohoto způsobu se používá obvykle tehdy, když se očkováním nedosáhlo výsledků, nebo když podnože přerůstají a příliš zesílí. Roubujeme na jaře, kdy ještě pupeny nevyrašily.
Způsobů roubování je velmi mnoho. Nejrozšířenější jsou tyto způsoby: družení neboli kopulace (kopulování), roubování za kůru a roubování do boku.

a) Družení neboli kopulace

Družení může být jednoduché nebo zlepšené. Používáme ho, je-li podnož stejně silná jako roub.
Při kopulování seřízneme podnož a roub šikmo tak, aby byly obě řezné plochy stejně velké: délka řezných ploch musí přitom být třikrát až čtyřikrát větší než tloušťka kmínku. Ke kopulování použijeme speciálního štěpařského nože, roubováku.
Nejdříve nařežeme rouby určené ke štěpování se třemi pupeny.
Při seříznutí roubu postupujeme takto: Roub vezmeme do levé ruky silnějším koncem k sobě a v místě určeném k seříznutí nasadíme nůž. Spodní konec roubu přitlačíme palcem pravé ruky k noži a rychlým pohybem nože stranou provedeme řez. Řezná plocha roubu musí být vedena tak,aby byl spodní bod protější strany roubu v úrovni základny vrchní části řezu.
Řezné plochy podnože a roubu musí být rovné, hladké, čisté a musí k sobě pevně přiléhat. Řez musíme provést jedním tahem. Je-li řezná plocha nerovná, je lépe nezahalovat ji, ale opakovat řez znovu, poněkud výš, než byl předcházející řez.
Roub připravený ke štěpování přiložíme přesně řezem k řezu na podnoži tak, aby se na řezu kryty vrstvy kambia. Když se řezné plochy po šířce přesně nekryjí, přiložíme roub tak, aby se kryla kůra a kambium podnože a roubu alespoň na jedné straně.
Roub ovážeme pevně lýkem tak jako při očkování. Přikládáním obvazu se může roub vysunout ze své polohy, takže se srůst zhoršuje. Abychom tomu zabránili, uděláme na řezných plochách podnože i roubu podélné jazýčkové zářezy. Na podnoži musí být zářez poněkud nad středem řezu a na roubu naopak poněkud pod středem řezné plochy. Spojením získáme na podnoži a roubu jakoby „jazýčky“, které do sebe pevně zapadají. Zavázání je zde mnohem snazší: roub, nasazený na podnož, se drží dosti pevné jazýčky, zasunutými do zářezů. Kromě toho se při tomto způsobu kopulace zvětšuje styčná plocha podnože a roubu, tím je umožněn lepší srůst. Kopulace jazýčková se nazývá v ovocnářství „ zlepšenou kopulací“.

b) Roubování sedélkováním

Sedélkování je velmi podobné kopulaci. Používá se ho tam, kde je podnož poněkud silnější je roub. Při tomto způsobu seřízneme podnož na pařízek, mírně šikmo. Potom uděláme ze strany (na vyšší straně pařízku) šikmý řez jako při kopulaci. Na roubu, pod vybraným očkem, uděláme předběžně zářez skoro do poloviny jeho tloušťky a od zářezu pak roub šikmo seřízneme. Velikost šikmého řezu roubu musí odpovídat velikosti řezné plochy podnože. Roub přiložíme zářezem nikoli sedélkem na příčný a šikmý řez podnože tak, aby se kryl jeho podélný řez s podélným řezem podnože. Nato roub ovážeme a zamažeme štěpařským voskem.

c) Roubování za kůru

Za kůru roubujeme na jaře, avšak jen v době proudění mízy, kdy se dá kůra lehce odchlípnout. Roub upravíme stejně jako u obyčejné kopulace. Podnože sřízneme mírně šikmo na pařízek. Z boku pařízku, z výše položené strany provedeme podélný řez kůrou v délce 2 – 2,5 cm. růžky kůry odchlípneme špičkou nebo kostkou nože a za kůru vsuneme roub. Aby byla rána, která je zde velmi značná, co nejmenší, musíme seříznout roub na sedélko. Přitom seřízneme podnož stejně jako v prvním případě, avšak kůru odchlípneme jen z jedné strany. Roub vsuneme za odchlípnutou část naříznuté kůry tak, aby jeho seříznutý okraj přiléhal pevně ke kraji neodchlípnuté kůry podnože.

d) Roubování do boku

Roubování do boku je ještě snazší než předešlý způsob. Podnož určenou ke štěpování seřízneme obvyklým způsobem, mírně šikmo na pařízek. Potom uděláme na podnoži šikmý zářez, přibližně do třetiny až do poloviny tloušťky podnože. Zářez uděláme při lehkém nahnutí podnože dozadu a stranou. Roub ke štěpování do boku seřízneme na 2 pupeny, a uděláme 2 stejné boční řezy z obou stran spodního pupene. Připravený roub potom vsuneme do zářezu podnože tak, aby kambiální vrstva roubu plně přilehla ke kambiální vrstvě podnože. Poté ovážeme roub pevně lýkem a okraje řezných ploch zamažeme štěpařským voskem. Štěpařský vosk vyrobíme ze 4 dílů pryskyřice nebo kalafuny, 2 dílů vosku a 1 dílu ovčího loje nebo lněného oleje. Tuto směs rozpustíme na mírném ohni a pečlivě promícháme a slejeme do plechových nádob, v nichž vosk uložíme. Je-li štěpařský vosk příliš tuhy, přidáme k němu trochu tuku, je-li příliš řídký a roztéká se na slunci, přidáme pryskyřici nebo kalafunu. Před upotřebením štěpařský vosk rozpustíme.

3. Zimní štěpování

Zimní štěpování má mnoho výhod. Především je děláme v době, kdy je málo jiných prací (do prosince do března), a za druhé nám umožňuje využít racionálněji podnožového materiálu.
Podnože a rouby k zimnímu štěpování připravíme na podzim. Kromě standardních podnoží můžeme zde použít semenáčů, které se nehodí k očkování (s kmínkem u kořenového krčku zakřiveným, přerostlé, s mechanickým poškozením), avšak také kořenových řízků, dlouhých 12 – 15 cm, zbývajících po zakrácení kořání podnoží. Podnože (u kořenového krčku) a části kořenů, vybraných k zimnímu štěpování, musí být silné alespoň 5 mm. Části kořenů je nutno vybrat s kořenovým vlášením.
Podnož seřízneme ve výši 5 – 7 cm nad kořenovým krčkem a uložíme ji ve sklepě do vlhkého písku. Kořeny uložíme rovněž ve sklepě tak, že je vrstvíme v hromadách nebo krechtech do výšky 50 – 70 cm a oddělíme řadu od řady vrstvou písku. Sklepní místnost musí mít 2 oddělení. V jednom udržujeme teplotu 2° až 5°C – zde uložíme podnože a rouby, v druhém roubujeme při teplotě 10° až 12°C.
Se zimním štěpováním začneme v druhé polovině prosince a pokračujeme až do konce března. Ukončíme je 20 – 25 dní před výsadbou do půdy. Dlouholetá výzkumná a praktická pozorování Výzkumného ústavu ovocnářského a Altajského výzkumné ovocnářské stanice prokázala, že nejvhodnější dobou k zimnímu štěpování je údobí od února do března.
Před štěpováním opláchneme kořeny, podnože a rouby do písku a bláta. Tím zabráníme znečištění řezných ploch a chráníme nože před otupením. Po omytí rozřežeme kořeny na kousky, dlouhé 12 – °5 cm. jejich postranní rozvětvení zkrátíme na 8 až 10 cm. jsou-li kořeny a rouby stejně silné, naroubujeme je zlepšenou kopulací, při různé síle použijeme sedélkování s jazýčkem. Nejdříve seřízneme roub a pak kořen, poněvadž kořen po seříznutí rychle zhnědne. Seříznutí i přiložení řezných ploch na sebe a ovázání lýkem je stejné jako při kopulaci.
Hotové štěpovance uložíme na plocho ve vrstvách do košíků nebo do dřevěných truhlíků. Každou vrstvu zasypeme vlhkými, avšak nikoli mokrými pilinami. Na toto uložení se hodí nejlépe ruské 32 kilogramové bedny na jablka a košíky z vrbového proutí. Do jedné bedny nebo košíku se dá uložit 500 – 1000 štěpovanců. Abychom je chránili před plísní, posypeme je před uložením do bedny popelem z dřevěného uhlí.
K uspíšení tvorby kalusu (závalu) v místě srůstu s podnoží doporučuje se ponechat štěpovance po dobu 18 až 20 dní ve sklepě při teplotě + 10° až 12°C. po uplynuté této doby přeneseme štěpovance do chladnější místnosti (od 2°do 5°C), abychom zabránili vyrašení pupenů do doby výsadby. Při uložení štěpovanců musíme pozorně sledovat teplotu. Stoupne-li nad 5°C, vyvětráme sklepní místnost, aby nemohly pupeny štěpovanců předčasně vyrašit. Občas musíme bedničky nebo košíky se štěpovanci prohlédnout. Oschne-li vrchní vrstva pilin, mírně ji pokropíme. Uvnitř bedniček piliny svou vlhkost dlouho udržují.
Štěpovance roubované v zimě vyškolkujeme záhy na jaře, před příchodem horkého počasí. Pozemek určený k výsadbě musí být již na podzim hluboce zorán a pohnojen. Na jaře jej mělce přeptáme, je-li půda těžká, nebo nakypříme půdu kultivátorem. Štěpovance sázíme tak jako podnože pod rýč. Po zaškolkování zůstane nad povrchem půdy jen vrchole roubu se dvěma pupeny a celá ostatní část je v půdě.
Ihned po zaškolkování přihrneme k řádkům kyprou půdu a ponecháme nezakrytý jen vrchní pupen. Při déle trvajícím suchu na jaře musíme štěpovance zalévat. Po celé léto soustavně kypříme půdy, na pozemku s vyškolkovanými zimními štěpovanci odstraňujeme plevele a rostliny okopáváme.
Uhyne-li vrcholový pupen roubu, vyrůstá výhon z druhého pupene. Vyraší-li oba vrcholové pupeny, které jsou nad povrchem půdy, odřízneme slabší výhon.