Základní pojmy o stavbě a vývoji ovocných rostlin

Ovocné rostliny se dělí podle svého morfologického a botanického složení na stromy, keře, polokeře a byliny. Ke keřům řadíme rostliny s dobře vyvinutým a výrazně znatelným kmenem (osou), který nemá do určité výšky větve. K tomuto tvaru patří jabloň, hrušeň, višeň, třešeň, slivoň, meruňka a některé jiné. Keři nazýváme rostliny, které mají nikoli jednu, nýbrž několik víceletých os, rostoucích ze společného základu rostliny. K nim patří rybíz, angrešt, některé druhy višní, slivoní, jabloní a jiné. Polokeři nazýváme rostliny, u nichž zůstane zachována druhým rokem po zimním období dřevnatá část osy, která po odplození odumře. Avšak jejich kořeny jsou vytrvalé. K těmto rostlinám patří maliník, ostružiník a jiné. K bylinám patří jahodník, kliva a jiné, u nichž trvají lodyhy a listy jen jedno vegetační období.
Ovocná rostlina je velmi složitým rostlinným organismem. Má tři základní vegetační orgány: kořeny, osu s větvemi a listy. Tyto orgány mají při životní činnosti rostliny různé speciální funkce a současně jsou v úzkém vzájemném vztahu. Kořeny sají z půdy vodu s rozpuštěnými nerostnými živinami (dusík, fosfor, síra, draslík, vápník, hořčík, železo, aj.). vodivými cévami kořenů, kmene a větví se dopravují tyto roztoky do listů, kde se přetvářejí spolu se vzdušným kysličníkem uhličitým a za součinnosti sluneční energie k vegetačním vrcholům osy a kořenů.
Abychom mohli usměrňovat růst a vývoj ovocných rostlin, musíme znát jejich stavbu a funkce jednotlivých orgánů.

1. Kořenový systém

Kořenový systém (kořání) ovocné rostliny je základ, z něhož vyrůstá nadzemní část. Na mohutnosti vývoje kořání závisí ve značné míře mohutnost růstu, dlouhověkost i úrodnost ovocné rostliny. Vývoj kořenů závisí na druhových zvláštnostech rostliny, podnože a roubu, na věku rostliny, na vláhových poměrech v půdě (na ornici a spodině), na jejích mechanických vlastnostech, na chemickém složení a způsobu obdělávání půdy.
Kořenový systém ovocných rostlin je utvořen z hlavních a postranních kořenů, kořenového vlášení a vlásků. Hlavní neboli kůlové kořeny jsou zvlášť vyvinuty u hrušně a jiných ovocných stromů, které vyrostly ze semen bez přesazení. U většiny štěpovaných rostlin, a též u rostlin, které vyrostly z oddělků a řízků, jsou základní kořeny vyvinuty slabě, a naopak jsou dobře vyvinuty postranní kořeny.
Ovocné stromy i keře mají značně mohutné kořání, které proniká daleko na strany a hluboko do půdy. Proto vynikají větší odolností proti suchu než obilniny a zelenina. Zvláštní odolností proti suchu vyniká oliva, fíkovník, mandloň a pistácie. Je.li v půdě dostatek vláhy a živin, nepronikají kořeny příliš daleko do stran. Naopak, při nedostatku, vláhy a živin pronikají při hledání potravy daleko do okolí rostliny. Odkrytím půdy se můžeme přesvědčit, že kořeny dospělé jabloně pronikají na strany do vzdálenosti až 15 km od kmene. U slivoně a mandloně pronikají kořeny od kmene ještě dále.
Kořeny ovocných stromů a keřů pronikají též velmi hluboko do půdy. Tak například u jabloně a hrušně dosahují jednotlivé kořeny hloubky 3 – 4 m, u višně, slivoně a třešně 1,5 – 2 m, u meruňky 4 – 4,5 m, u mandloně 6 m, u maliníku, rybízu a angreštu 1,5 m, u jahodníku 60 cm.
Je však nutné podotknout, že hlavní část kořání je rozložena ve vrchních úrodných vrstvách půdy, u jabloně v hloubce 20 – 80 cm, u hrušně 1 – 1,5 m, u višně, slivoně a třešně 15 – 50 cm, u révy 0,45 – 1,5 m, u maliníku, rybízu a angreštu 10 – 30 cm, u jahodníku 8 – 15 cm.
Na hlavních kořenech vyrůstá kořenové vlášení jsou to drobné plsťovité kořínky s velkým množstvím tenkých a jemných savých vychlípenin, pouhým okem neviditelných. Vlásečné vychlípeniny jsou savé orgány, kterými stoupá do všech kořenů půdní vláha s rozpuštěnými neústrojnými živinami, nutnými pro rostlinu. Vlásečné vychlípeniny nejsou trvalé, podle síly vzrůstu kořenového vlášení odumírají a na jejich místě narůstají nové.

2. Osa

Osou nazýváme nadzemní část rostliny, tvořenou z kmene, základních větví, větévek a výhonků (obrostu). Tato část tvoří kostru ovocné rostliny a nese na sobě listy, pupeny, květy a plody.
Na rozhraní mezi osou a kořeny, nad povrchem půdy, je tak zvaný kořenový krček. Na tomto místě se stýkají pletiva osy s pletivy kořenů.
Kmenem nazýváme svislý orgán rostliny, nesoucí v horní části větve. Rozlišujeme vlastní kmen a kmen prodlouženy. Vlastní kmen je spodní část osy, od kořenového krčku až po první rozvětvení (postranní větev). Horní část osy od první základní větve až po vrchol, nesoucí postranní větve, se nazývá střední prodlouženy kmen neboli vedoucí prodloužení kmene.
Z prodlouženého kmene vycházejí boční čili postranní větve, nazýváme základní větvě prvního řádu. Na základních větvích prvního řádu vyrůstají vedlejší postranní větve neboli větve druhého řádu. Na těchto větvích druhého řádu jsou větve třetího řádu atd.

3. Koruna

Střední prodlouženy kmen spolče se základními větvemi tvoří korunu stromu.
Na základních a vedlejších větvích vyrůstají v určitých místech krátké plodonosné větévky, které tvoří pupeny, z nichž se vyvíjejí květy a plody.
Plodonosné větévky bývají různých typů. U jádrového ovoce (jabloně, hrušně) to jsou kroužkovité výrůstky, plodonosné trnce, plodové výhonky; u peckovin (višně, slivoně, třešně a jiných) kytičkové větévky a plodonosné trnce.
Kroužkovitými výrůstky nazýváme zcela krátké plodonosné větévky (3-5 cm) s prstencovitě sestavenými jizvami po odpadlých listech a pupenových šupinách.
Plodonosné trnce jsou plodonosné větévky, poněkud delší než kroužkovité výrůstky (od 5 – 15 cm), postavené v ostrém nebo dokonce v pravém úhlu k hlavní ose; mnohdy jsou plodonosné trnce zakončeny kroužkovitými výrůstky.
Plodonosné výhonky (prýty) jsou nejdelší plodonosné větévky (delší než 15 cm), jsou zakončeny květným pupenem. Plodonosné prýty jsou většinou poněkud obloukovité a přisedají k větvi ve větším úhlu.
Mnohé plodonosné větévky se změní během doby ve víceleté, rozvětvené plodonosné, které se nazývají plodonoši. Tvoří se jen u jádrovin. Jejich životaschopnost je rozdílná a kolísá mezi 5 až 15 i více lety. U peckovin nazýváme plodonosné větévky kytičkovými plodonoši; postranní květné pupeny jsou na nich shloučeny blízko sebe a kytičky jsou zakončeny na vrcholku vegetativním pupenem. U slivoně nazýváme krátké plodonosné větévky plodonosnými trnci. Kromě plodonosných větévek bývají u peckovin i větévky smíšené, nesoucí květné i vegetativní pupeny. Smíšené větévky bývají prostředně dlouhé.
Na základních i vedlejších větvích se každoročně tvoří dřevěné přírůstky, které nazýváme letorosty. Tyto výhony mají na sobě listy umístěné v určitém pořadí.

4. Listy

Listy jsou velmi důležitými orgány rostliny. Vlivem slunečních paprsků tvoří listy z ovzdušného kysličníku uhličitého, minerálních solí a vody ústrojné látky, ze kterých se pak tvoří větve, kmen a koruna rostliny a jimiž se vyživují a vyvíjejí plody. Význam listů je v životě rostliny opravdu veliký. Dobře vyvinuté listy umožňují normální růst rostliny a zvyšují její odolnost proti nepříznivým podnebním podmínkám.
List se skládá z čepele, která je plochá, široká a ze spodní zúžené části – řapíku, kterým list přirůstá k výhonu. Listy jsou na výhonu rozmístěny v určitém pořadí, závislém na druhových a odrůdových zvláštnostech rostliny. Místo, kde list přirůstá k výhonku, se nazývá patka a část letorostu mezi dvěma patkami – internodium.

5. Pupeny

V paždích listů se tvoří pupeny. Pupeny bývají vegetativní (dřevné) a květné. Z vegetativních pupenů se mohou vytvořit ve vegetačním období buď krátké kroužkovité výrůstky s růžicí listovou, nebo dlouhé dřevné výhony. Z pupenů se někdy vyvinou jen květy, pak je nazýváme květnými; někdy však se z nich vyvinou květy s jedním nebo s několika listy a výhony, pak nazýváme tyto pupeny smíšenými.
Vyspělý květný pupen je složen na konci vegetačního období z těchto částí: z obalových šupin, ze základů kališních lístků, z vlastního květu s korunními plátky, tyčinkami a pestíky, ze základu postranních oček, z nichž se později tvoří výhonky. Pupeny nejsou věkem a vyspělostí na téže větvi stejné. U ovocných rostlin jsou na normálních výhonech umístěny nejvyvinutější pupeny ve střední a horní části výhonu, u keřů drobného ovoce jsou ve spodní části výhonu.
Pupeny bývají normální a spící. Normální pupeny vyraší hned v příštím roce po svém vytvoření, kdežto spící pupeny mohou zůstat nezměněné i po několik let, a vyraší teprve pod vlivem určitých okolností, ovlivňujících rostlinu (řezem, poškozením mrazy). Ze spících pupenů vznikají většinou velmi silné výhony svislého růstu, s dlouhými internodiem, které nazýváme vlky.
Kromě uvedených pupenů, které se tvoří v paždích listů, bývají ještě pupeny nahodilé (adventivní), vyvíjející se na kořenech rostlin nebo na ose z kalusu ). Rašení pupenů z osního kalusu lze pozorovat zřídka, kdežto na kořenech rostlin se vyskytnou výhony dosti často, zvláště u drobnoplodých rostlin a též u višně, jabloně a jiných druhů.

6. Květy

Květy jsou pohlavními ústroji rostlin. Ovocné rostliny kvetou za svého života mnohokrát, zpravidla každý rok. Některé odrůdy jádrovin, zvláště jabloně, kvetou při nízkém stupni agrotechniky každý druhý nebo třetí rok nebo periodicky v ještě delších přestávkách.
Květ má kališní lístky, korunní plátky, tyčinky a semeník. Nejdůležitějšími částmi květu jsou: pestík – samičí pohlavní ústrojí, a tyčinky – samčí pohlavní ústrojí, nesoucí prašníky. Květy různých rostlin bývají rozličného uspořádání. U jedněch rostlin mají květy tyčinky a pestík,to je samčí i samičí pohlavní ústrojí; takové květy jsou nazývány obojaké (hermafroditní). U jiných rostlin mají květy buď jen tyčinky, nebo jen pestíky; takové květy nazýváme různopohlavní. Rostliny, které mají oba druhy různopohlavních květů (květy prašníkové a květy pestíkové), například líska, vlašský ořešák, nazýváme jednodomé. Rostliny, které mají jen mužské nebo ženské květy, například některé jahodníky, nazýváme dvoudomé.
Vyvine-li se z jednoho pupenu několik květů, tvoří květenství. Počet květů v květenství bývá nestejný a závisí na druhu a rodovém původu rostliny. Tak například u meruňky a broskvoně bývají květy jednotlivé, u višně, hrušně a jabloně má květenství 5 – 6 květů, u révy má květenství tvar laty s několika sty květů.
Doba květu u ovocných rostlin závisí na jejich druhových a odrůdových vlastnostech, na zeměpisné poloze, na podmínkách agrotechniky a na věku rostlin. Podle doby, v níž ovocné rostliny kvetou, rozdělují se na rostliny raně, středně a pozdě kvetoucí. K raně kvetoucím patří líska lombardská, mandloň, meruňka; k středně kvetoucím broskvoň, višeň, slivoň, hrušeň, jabloň, kdoule; k pozdě kvetoucím maliník, réva a jiné. Je však nutno poznamenat, že v témž obvodu dochází ke kvetení v různou dobu. To závisí hlavně na počasí jarního období. Tak například při normálně teplém počasí začínají kvést jabloně v podmínkách moskevské oblasti v polovině května. V roce 1945 začaly pro opožděný příchod jara a pro studené jarní počasí kvést jabloně až koncem první dekády června, to je o 3 týdny později. Na dobu kvetení má též vliv poloha. Na jižních svazích začíná doba květu dříve než na svazích skloněných k severu.
Délka doby květu závisí hlavně na počasí. Je-li jaro velmi teplé a suché, odkvetou ovocné rostliny za týden, kdežto za vlhkého a studeného jarního počasí se doba květu protáhne na více než 2 týdny.

7. Opylení a oplodnění

Opylení. V době květu přenáší vítr nebo hmyz pyl uzrálý v prašnících na bliznu pestíku. Říkáme tomu opylení. Většina odrůd ovocných kultur je cizosprašných (autosterilních). To znamená, že k jejich oplodnění musí být pyl přenesen z jedné odrůdy na druhou.
K opylení může dojít různými způsoby. Při jednom způsobu padá pyl s tyčinkami na bliznu pestíku téhož květu; při druhém způsobu se přenáší pyl z květu na květ téhož stromu; při třetím se pyl přenáší ze stromu na strom téže odrůdy. Všechny uvedené způsoby nazýváme samoopylením (autogamií). Přenese-li se pyl z květu jedné odrůdy na květ jiné odrůdy, například s Antonovky na Borovinku, nazýváme takové opylení křížením.
U většiny ovocných odrůd se tvoří násada plodů po křížení. Jsou však i takové odrůdy, zvláště u peckovin, které nasazují plody po opylení vlastním pylem. Tyto odrůdy nazýváme samosprašnými. Musíme připomenout, že odrůdy samosprašných druhů dávají při křížení vyšší výnosy než při opylení vlastním pylem.
Samosprašné ovocné rostliny mohou dávat úrodu plodů jak z jednotlivých, izolovaně stojících stromů nebo keřů, tak i z větších výsadeb stromů nebo keřů stejné odrůdy. Cizosprašné rostliny mohou plodit jen tehdy, jsou-li vysázeny spolu s jinými odrůdami – opylovači. Kromě biologických vlastností rostlin má i počasí značný vliv na výsledek opylení. Za studeného a deštivého počasí není opylení normální, opylí se jen malé procento květů. Teplé počasí se slabými dešti pomáhá k dobré,u opylení květů.
Oplodnění. Blizna pestíku je pokryta lepkavou tekutinou a chloupky. Proto na ni z počátku přilnou pylová zrnka, která se dostala na bliznu, a za nějakou dobu počnou klíčit. Nejprve se na pylovém zrnku objeví malý hrbolek, který postupně vyrůstá v láčku. Tato pylová láčka proniká do čnělky, vnikne do semeníku a k zárodku. V zárodku je zárodečný vak. Pylová láčka pronikne zárodek, vzrůstá do něho a vnikne do zárodečného vaku. Přitom se jeho obal rozpouští a jeho obsah se rozlije.
Splynutí obsahu pylového zrna a zárodečného vaku nazýváme oplodněním. Po oplodnění začíná semeník rychle růst. V této době začínají opadávat korunní plátky. Blizna pestíku odpadne také, zůstane jen semeník. Narůstající semeník vytvoří plod a v zárodku utvoří semeno. Přenesením pylu na bliznu pestíku nenastává ještě vždycky oplodnění.

8. nasazování a vývin plodů

Z většiny ovocných rostlin nevzniknou plody, i když se začaly nasazovat. U jabloní, višní a hrušní se dále vyvíjí pouze nepatrné množství květů (nejvíce 8 až 10%). Ostatní květy a semeníky předčasně opadají. Semeníky opadávají u ovocných rostlin ve třech obdobích. První opadávání nastává v době květu nebo neprodleně po odkvětu, druhé asi dva týdny po odkvětu, třetí asi za měsíc až půl druhého měsíce po odkvětu. Poslední opad nazýváme též červnovým opadem nasazených plodů.
Předčasný opad semeníků způsobují různé příčiny: nedokonalé utváření květů, nepravidelnosti při opylení a oplodnění, nepříznivé podnební podmínky, poškození květů škůdci a nemocemi a nedostatečná výživa minerálními živinami.
První a druhý opad semeníků je způsoben hlavně nepravidelností opylení a oplodnění, kdežto třetí neboli „červnový“ je zpravidla způsoben nedostatečnou výživou rostlin dusíkatými látkami. Zkušenosti získané pokusy dokazují, že pronikavý vliv na zastavení červnového opadávání nasazených plodů má pohnojení dusíkatými hnojivy před květem. Na toto opadávání má též velký vliv nedostatek vláhy v půdě. Při suchém počasí v první polovině léta trpí rostliny nedostatkem vláhy, takže se listy svinují, nasazené plody se špatně vyvíjejí a opadávají.
Nasazené plody, které zůstaly na rostlinách zachovány, se vyvíjejí a mění se ve zralé plody. Normálně vyvinutý plod má nepropustnou slupku, dužninu, jádřincová pouzdra a semena.
Při vývoji nastávají v plodu chemické změny, při kterých se tvoří ze škrobu cukr; v tomto období se plod zvětšuje, mění se jeho zbarvení a chuť. Zbarvení a chuťové vlastnosti plodu závisí též na vnějších podmínkách: na vlhkosti vzdušné, na přítomnosti neústrojných a ústrojných látek v půdě a na světelné intenzitě. Tyto vnější podmínky můžeme hodně usměrňovat vhodnými agrotechnickými opatřeními.
Botanicky se dělí plody na malvice, peckovice, bobule a plody skořápkové. K malvicím patří jablko, hruška, kdoule; k peckovicím višeň, slíva, švestka, broskev, meruňka; k bobulím vinná réva, rybíz a srstka; ke skořápkovým plodům patří vlašský ořech a kaštan.