Odborně provedený řez umožňuje usměrnit vývoj a plodnost ovocných stromů.
Při řezu odstraníme buď části jednotlivých větví, nebo i celé větve. Řezem se dočasně zmenšuje listová plocha a kromě toho působí stromu rány. To všechno více nebo méně porušuje fyziologickou činnost rostliny a dočasně ji oslabuje. Řez stromů je však nutným opatřením k usměrnění růstu rostlin a k zvýšení plodnosti. Abychom rychle obnovili fyziologickou rovnováhu, musí být řez vykonán včas a pečlivě. Přitom musíme dbát biologických vlastností jednotlivých druhů a odrůd, růstových údobí a stavu ovocných rostlin.
Řez ovocných stromů je různý podle způsobu, stupně řezu a doby řezu. V praxi se používá dvou způsobů řezu: průklestu a zkracování. Při průklestu odstraníme větve nebo jednotlivé části stromu. Při zkracování odřezáváme konce větví nebo části větví. Při průklestu odřezáváme především nemocné a slabé větve, a také větve. Které zahušťují korun stromu. Tím se vytvoří nejpříznivější podmínky pro osvětlování y vývin rostliny. Koruny ovocných stromů, u nichž jsme neprovedli průklest, silně zahoustnout, a tím se snižuje přírůstek a značně klesá plodnost.

a) Doba řezu
Podle doby provedení rozlišujeme řez zimní a letní. Zimní řez děláme v období vegetačního klidu stromů (na podzim a záhy na jaře), letní řez za vegetačního období rostliny. V praxi se používá hlavně zimního řezu. Letní řez působí na strom rušivě, protože se při něm odstraňují nejen dřevnaté části, ale i značné množství listů. Mimo to prodlužuje letní řez v nevhodnou dobu vyzrávání dřeva, které potom v zimě namrzá. Letní řez je částečně přípustný jen v jižních oblastech.
Zimní řez děláme buď záhy na jaře, kdy ještě nezačaly rostliny růst, nebo na podzim, kdy již svůj růst ukončily. Doba řezu závisí na stupni a rázu řezu a na klimatických podmínkách stanoviště. Děláme-li řez, abychom zkrátili jednoleté a dvouleté výhony vyspělých stromů, můžeme jej provést jak na jaře, tak na podzim. Odstraňujeme-li celé silnější větve nebo jen jejich části, musíme provést řez na jaře. Silný podzimní řez může způsobit namrzání stromů v zimě.
U ovocných stromů děláme řez zpravidla záhy na jaře, před rašením. Zpožděný řez způsobuje přílišnou ztrátu živin a oslabení rostliny. Kromě řezu zaštipujeme též vrcholky mladých letorostů, což děláme hlavně v zákrskovém i tvarovém ovocnářství a také při tvarování koruny mladého stromu. Doba zaštipování má velký význam pro vývoj rostliny. Při příliš časném zaštipování raší často očka umístěná pod místem zaštípnutí v postranní letorosty, které nezakončí svůj růst včas a v zimě často zamrznou. Příliš pozdní zaštípnutí také nedává kladné výsledky.
Obvykle zaštipujeme na 7. – 8. listem, když dosáhnou výhony délky 20 – 25 cm. Včasné zaštipování přispívá k založení květných pupenů na nižších plodonosných částech větví.
Zaštipování má také velký význam při tvarování korunky mladých stromů. Zaštipováním oslabujeme nebo potlačujeme růst jedněch výhonů a posilujeme růst druhých. Proto je zaštipování velmi důležitým prostředkem k usměrnění růstu jednotlivých větví koruny, rozvoje plodonosných částí a včasného vyzrání jednoletých přírůstků stromů.

b) Zvláštnosti řezu jádrovin
Jabloň a hrušeň jsou velmi podobné charakterem růstu a plodností. Proto jsou u nich téměř stejné základní zásady řezu koruny. Stupeň a metoda řezu u jabloní a hrušní se řídí především jejich stavem, odrůdovými vlastnostmi a podmínkami růstovými a věkem stromů.
V prvním údobí života ovocného stromu, v době tvarování koruny, zkracujeme hlavně hlavní a vedlejší větve, abychom vytvořili rovnoměrně vyvinutý a co nejkompaktnější tvar koruny. Při průklestu odřezáváme jen jednotlivé větvě, které zahušťují korunu. Posilovací řez nebo zkrácení děláme hlavně na jednoletých přírůstcích. Výhony zkracujeme na různou délku, podle odrůdových vlastností rostliny, umístění a tvaru přírůstků. Zkracováním jednoletých přírůstků dosáhneme zesílení hlavních větví a jejich podřízení prodlužujícímu výhonu, dále podřízení větví druhého řádu větvím prvního řádu, podřízení větví třetího řádu větvím druhého řádu atd. V údobí intenzivního vegetativního růstu a počínající plodnosti stromu musí řez podporovat růst plodonosných orgánů (plodonosného paroží, kroužkovitých výrůstků) a zvýšení plodnosti stromu. V tomto údobí směřuje řez ke zkrácení jednotlivých nerovnoměrně vyvinutých větví a k prosvětlení koruny.
V údobí značného zpomalení růstu stromu a velké plodnosti je hlavním úkolem řezu zachovat plodonosné orgány pokud možno v největším množství na všech větvích.. toho dosáhneme odstraněním jednotlivých slabších větví, čímž zároveň přispějeme i k nejlepšímu osvětlení koruny. V období, kdy růst zcela ustává a zmenšuje se počet plodonošů, má řez obnovit tvorbu přírůstků a nových plodonosných orgánů. V tomto období zkracujeme hlavní i vedlejší větve a seřízneme postranní obrost. Větve musíme seříznout až na starší, dvouleté až tříleté dřevo.
U starších stromů, u nichž začaly usychat hlavní větve a začínají se tvořit vlky uvnitř koruny, děláme silnější řez, tak zvané zmlazování.

c) Zvláštnosti řezu peckovin

Řez všech druhů peckovin v období jejich růstu až do počátku velké plodnosti směřuje k založení pevné kostry stromu a k tvarování koruny. Hlavní metodou řezu v tomto období je zkracovat jednoleté přírůstky, aby tak byl regulován vývoj hlavních a vedlejších větví a uspořádáno vzájemné podřízení větví. Kromě toho se proklesťuje i koruna.
Při průklestu odstraníme především suché a nemocné větve, ale také nejslabší větve, které zhušťují korunu. Když vstupují stromy do údobí velké plodnosti a zastavují růst, změní se u peckovin metoda řezu. Těchto změn je třeba se zřetelem na druhové a odrůdové vlastnosti a na charakter vytváření plodů na větévkách.
Podle růstu se všechny odrůdy višní dělí na keřové a stromové. Keřové (Vladimirksá, Ljubská a jiné) nasazují plody hlavně na dlouhých jednoletých přírůstcích. Stromovité (Kentská, Anglická raná a jiné) nasazují plody jak na jednoletých přírůstcích, tak i na víceletých zkrácených prstencových výrůstcích.
U odrůd kořených višní se zkracují v mládí hlavně jen jednoleté přírůstky pro tvarování koruny. V údobí plodnosti se u této skupiny odrůd višní dělá jen mírný průklest koruny k lepšímu osvětlování. Při průklestu odstraníme zasychající a slabé větve, zhušťující korunu. Nepřipouští se zkracovat jednoleté přírůstky, aby nebyly zároveň s nimi odstraněny i květné pupeny.
U stromových odrůd višní, které plodí na několikaletém dřevě, zkracujeme v mládí jednoleté přírůstky a odstraníme větve, zhušťující korunu. Přitom zkracujeme méně než u jabloní a hrušní. U starých stromů s oslabeným růstem zkracujeme na dvouleté až tříleté dřevo, abychom dosáhli obnovy a zesílení jednoletých přírůstků. Při průklestu nesmíme korunu silně prosvětlit a odstranit z ní silné větve. Mohlo by to způsobit klejotok a úžeh větví koruny.
Třešně a meruňky plodí většinou na několikaletých krátkých větévkách. V mládí u nich používáme stejného řezu jako u višní, totiž mírného zkracování jednoletých přírůstků u jednotlivých větví a odstraňování těch větví, které zhušťují korunu.
Na vyspělých stromech, podle toho, jak ustávají ve vzrůstu, děláme periodicky každý 5. a 6. rok řez hlavních a vedlejších větví, až na dvouleté až čtyřleté dřevo, abychom obnovili a podporovali normální jednoleté přírůstky a dosáhli utvoření nových plodonosných větévek. Zároveň s řezem hlavních a vedlejších větví zkracujeme nejstarší plodonosné větévky.
Slivoň zahrnuje dvě druhové skupiny, obdobné višním a třešním ). Mnohé evropské odrůdy slivoně nasazují plody hlavně na několikaletých krátkých kroužkovitých větévkách. Avšak odrůdy, které pocházejí od japonské slivoně, nasazují plody na dlouhých jednoletých přírůstcích i na krátkých kroužkovitých větévkách.
U evropských slivoní tvarujeme v mládí řezem koruny. V době plodnosti při průklestu odřezáváme větve zahušťující korunu.
U starých stromů se silně oslabeným vzrůstem se doporučuje provést řez hlavních a vedlejších větví na pětileté až čtyřleté dřevo. Tento řez vyvolává obnovu každoročních normálních přírůstků a zachování plodnosti. U japonských odrůd slivoní se doporučuje periodicky zkracovat větve a prosvětlovat korunu podle stupně stárnutí stromů a klesání jejich plodnosti.

b) Technika řezu

Korunu musíme prořezávat každý rok, a to již u mladých stromků. Každoročním prosvětlováním zabráníme přehoustnutí koruny stromu, jemuž způsobíme méně ran, a strom snadno snese řez. Nesoustavně prováděný řez způsobuje zahoustnutí koruny a vytvoření nežádoucích silných větví, jejichž odřezáváním se působí stromu velké rány, které se dlouho nehojí a značně stromy oslabují.
Úspěch řezu závisí na správném provedení. Při průklestu koruny je nutno odstranit především suché větve, poškozené nemocemi a škůdci, a také větve, které se křižují, a mají uvnitř koruny nesprávnou polohu.
Silné větve nemáme odstraňovat. Je-li nutné, odřízneme je tak jako všechny celé větve, úplně na větvený kroužek. Nesprávný řez (ponechání pahýlů, hluboké zářezy nebo natržení kůry) ztěžují zavalení ran a způsobují vytvoření dutin ve stromě.
Odstraňujeme-li suché větve, seřízneme je až po zdravé dřevo; jinak se rána nezacelí. Tenké větve seřízneme ostrou žabkou, silnější ovocnářskou pilkou. Abychom nestrhli kůru, nařízneme větev nejdříve zespodu, a teprve potom ji odřízneme zcela pilkou svrchu. Silnější větve odřezáváme po částech, na dvakrát, abychom zabránili rozštípnutí větve nebo vylomení. Všechny řezné rány musíme dobře zahladit ostrým nožem a větším hoblíkem-hladíkem. Po zahlazení natřeme ránu olejovou barvou, připravenou z rostlinného oleje, nebo speciálním štěpařským voskem. Silně přehoustlé koruny ovocných stromů neprosvětlujeme najednou, ale v době 2 až 3 let, abychom nezpůsobili stromu naráz mnoho ran.
Při zkracování nebo řezu větví musíme zachovávat u mladých stromů tato pravidla: abychom oslabili vývin kterékoli větve v koruně, musíme ji silně zkrátit. Výše rostoucí větev seřízneme silněji než větev ve spodní části. Dobře vyvinuté větve seřízneme silněji než slabě vyvinuté. Nesmíme ponechat dvě vzrůstově stejně silné větve, zakotvené v jednom místě (vidlice, rozsocha). Způsobilo by to zlomení a rozčísnutí. Řez musíme provést nad rozvětvením větví nebo nad zdravým pupenem (očkem), směřujícím na vnější stranu, někdy na volnější stranu koruny. Nikdy nemáme dělat řez na vnitřní větev nebo na vnitřní pupen, poněvadž to zaviní zúžení koruny a další přehoustnutí.
Při namrznutí vrcholků větve mírně zkrátíme. Při silnějším namrznutí zkrátíme větev až po zdravé dřevo.
Všechny odříznuté větve odstraníme hned ze sadu.

2. Zmlazování stromů

Při zmlazování stromu zkrátíme značně hlavní větve koruny o ¼ až 1/3 jejich délky. Děláme to tak, aby mohla být vytvořena z ponechané části nová, mladá koruna. Zmlazujeme, když u stromů úplně ochabne přírůst, hlavní větve začínají hromadně odumírat a u základny koruny se tvoří ze spících pupenů vlky. Zmlazujeme také tehdy, když jsou hlavní větve a vrchol silně poškozeny mrazy a odumírají.
Při zmlazování seřezáváme větve až po zdravé rozvětvení nebo až na dobře vyvinuté vlky, z nichž budeme vytvářet novou korunu. Nejlepších výsledků dosáhneme při zmlazování stromů, které mají zdravý kmen – bez dutin a jiných poškozenin – a zdravý základ hlavních větví. Rok až dva roky po zmlazení se doporučuje zapravit ke stromu velké množství organických hnojiv a víc o něj pečovat. Proto se potom objeví na kmeni u paty hlavní větví vlky; tu strom prosvětlíme ovocnářskou pilkou. Po řezu zahladíme všechny rány ostrým nožem nebo hoblíkem-hladíkem, zatřeme štěpařským voskem a ovážeme pytlovinou.
Ovocné stromy zmladíme v jednom roce nebo ve dvou letech, podle jejich stavu. Velmi staré stromy, které nemají vlky, zmlazujeme postupně, během dvou let a někdy dokonce během tří let. Stromy, které mají vhodné rozvětvení u základny hlavních větví a vlky, zmladíme v jednom roce. V silně přehoustlých sadech zmlazujeme staré stromy vždy ob řadu. Tím uchráníme zmlazené stromy před úžehem a máme možnost sklízet plody z nezmlazených stromů do doby, než vytvoří zmlazené stromy novou korunu a začnou plodit.
Při zmlazení nedávají všechny odrůdy stejné výsledky. Na zmlazení nejlépe reaguje Antonovka, Anýzové a některé jiné odrůdy. Proto musíme při zmlazování dbát biologických vlastností odrůdy a stavu stromů.

3. Přeštěpování ovocných stromů

Přeštěpování ovocných stromů je značně rozšířeno. Používáme ho při nahrazování méně hodnotných odrůd vysoce úrodnými standardními odrůdami, při silném namrznutí nadzemní části ovocných stromů, jsou-li v sadech plané stromy, a jde-li o využití divoce rostoucích porostů.
K přeroubování se hodí stromy ve věku nejvýše 30 až 35 let. Stromy mají být docela zdravé, bez dutin a bez jiných poškozenin kmene a větví. Rouby si připravíme pro přeroubování na podzim, před příchodem silných mrazů, nebo brzy na jaře, před prouděním mízy. Rouby získáváme z plodných a velmi úrodných stromů. Záhy z jara, před začátkem proudění mízy, seřízneme až na staré dřevo větve ovocných stromů, určených k přeroubování. Abychom ovocným stromům nezpůsobili najednou mnoho ran, je lépe přeroubovat je nikoli v jednom roce, nýbrž ve dvou až třech letech. Proto seřízneme každý rok jen několik větví koruny, určených k přeroubování. Nejdříve přeroubujeme větve uvnitř koruny, aby vnější větve chránily naštěpované rouby před vylomením větrem a před příliš prudkým zahříváním sluncem.
Ovocné stromy přeroubováváme různými způsoby, podle věku i stavu k přeroubování určených stromů, a také podle klimatických podmínek stanoviště. Nejvíce je rozšířeno roubování za kůru, do rozštěpu, družení neboli kopulace, roubování do boku a očkování.
Roubování za kůru používáme na jaře, když začne proudit míza a kdy se kůra dobře odchlipuje. Na stromě určeném k přeroubování seřízneme ve vrchní části koruny několik větví silných 3 až 4 cm. hlavy seříznutých větví zahladíme ostrým nožem. Po straně hlav, na hladším a rovném místě, uděláme na kůře podélný řez dlouhý asi 1,5 cm. Připravený roub, který má mít tři pupeny, šikmo seřízneme. Špičkou nebo kostrou nože odchlípneme opatrně okraje zářezu od dřeva a vsuneme roub za kůru. Při přeroubování mladých tenkých hlav vsuneme do nich jeden nebo dva rouby (druhý roub umístíme na protilehlé straně); do silnějších hlav dáme tři až čtyři rouby.
Do rozštěpu roubujeme před počátkem proudění mízy na silnějších větvích. Připravenou hlavu seříznuté větve naštípneme nožem nebo jiným nástrojem v délce řezu roubu; do vytvořené štěrbiny zasuneme rouby. Rouby seřízneme do klínu ze dvou protějších stran a se sedélky v horní části řezu. Na okraj hlav vsuneme do štěrbiny dva rouby tak, aby na sebe těsně přilehly kambiální vrstva roubů a větve, na které se roubuje, jinak by se roub neujal. Potom zakryjeme ránu řezu páskem kůry a rozštěp zamažeme štěpařským voskem.
Roubování do boku dává dobré výsledky. Z boku na větvi uděláme proto menší zářez do kůry a vsuneme do zářezu roub. Když se roub ujme, seřízneme větve nad místem roubování a necháme čípek 15 až 20 cm dlouhý, a k němu pak vyvážeme letorost. Přitom nesmíme zapomenout na včasné odstranění větve, jinak by se roub špatně vyvinul nebo by vůbec uhynul. Ponechaný čípek záhy z jara příštího roku konečně odstraníme.
Místa s rouby je nutno dobře ovazovat lýkem a zamazat štěpařským voskem, abychom zabránili vniknutí dešťové vody do rány.
Štěpování odnoží (uhyne-li nadzemní část stromu) obvykle děláme očkováním „na spící očko“. Technika očkování je uvedena v části „Ovocné školky“
Přeroubované ovocné stromy musíme ošetřovat. Jakmile dosáhnou vyrašené rouby délky 20 až 3é cm, vyvážeme je ke zvláštním hůlkám nebo k čípkům a chráníme je před vylomením. Výhony přivazujeme v prvních dvou letech, pokud ještě dostatečně nezesílily. Při dobrém ošetřování přeštěpovaných stromů můžeme v krátké době (za tři až čtyři roky) vytvořit úplně novou korunu stromu a dosáhnout velkých sklizní ovoce.

4. Ošetřování kmene a léčení ran

Zachování zdravého kmene a hlavních větví přispívá k dlouhověkosti ovocného stromu. Poškození kmenů a hlavních větví je hlavní příčinou předčasného uhynuté stromů. Taková poškození vznikají hlavně slunečním úžehem, mrazovými trhlinami, ale také neopatrností při obdělávání půdy v sadě. Kmeny stromů a hlavní větve je nutno pečlivě udržovat v čistotě a chránit je před jakýmkoli poškozením.
Kůru na osách a silných větvích je nutno zbavovat mechů, lišejníků a starých odumřelých částí, které jsou útočištěm škůdců a nemocí. Kromě toho brzdí odumřelá část kůry sílení kmene a větví. Kmen a větve očišťujeme na podzim, nejlépe za pošmourného počasí nebo po dešti, kdy se dají odumřelé části kůry (borka) snadno odstranit. K očištění starých stromů od odumřelé kůry používáme kovových škrabáků a drátěného kartáče. Na mladých stromech čistíme kůru dřevěnými noži a slaměnými věchty. Před očištěním kůry rozprostřeme pod stromem rohože nebo plachtu. Nejdříve očistíme kůru škrabkou a potom kartáčem. Všechny nečistoty po očištění stromů odstraníme ihned ze sadu a spálíme.
Po očištění kůry stromů postříkáme stromy 5% roztokem modré skalice a kmen i hlavní větve natřeme vápenným mlékem. Z čerstvě hašeného vápna připravíme přidáním vody a kaši, hustou jako smetana (na 10 konví vody dáme 12 kg vápna). K dosažení lepší dezinfekce přidáme do vápenného mléka modrou skalici, přibližně na jednu konev 1 kg. Aby vápenné mléko ulpělo lépe na kůře, přidáme do něho hlínu, nebo ještě trochu truhlářského klihu. Bílení vápnem pomáhá ničit škůdce, kteří zůstali v kůře stromu, a kromě toho chrání vápno kmeny i větve před slunečním úžehem a před rakovinou. Obílené stromy se mírněji zahřívají slunečními paprsky, později kvetou, a trpí tak také méně jarními mrazíky.
Ve velkých sadech lze použitím motorových stříkaček zmechanizovat bílení vápenným mlékem. Roztok musí být v tomto případě řidší, aby neucpával stříkačku. Proto je nutno přimísit místo hlíny k vápennému mléku truhlářský klih.
Vápenným roztokem natíráme stromy zpravidla pozdě na podzim, poněvadž trpí slunečním úžehem hlavně v předjaří. Podle toho, jak bylo vápenné mléko se smyto, opakujeme nátěr v zimě.
Ovocným stromům se působí rány zejména nesprávným a v nevhodné době provedeným řezem, zlomením větví, slunečním úžehem a mrazovými trhlinami, poškozením myšmi a zajíci i nářadím při obdělávání půdy, houbovými chorobami a jinými příčinami. Nezačneme-li včas s léčením ran, tvoří se na ovocných stromech dutiny, stromy chřadnou a předčasně odumírají. Rány léčíme různým způsobem, podle rázu a stupně poškození stromu. Při silném poškození kůry kmenů nebo hlavních větví vyčistíme ránu ostrým nožem, dlátem nebo jiným ostrým nástrojem až po zdravé dřevo, zamažeme štěpařským voskem a ovážeme pytlovinou nebo rohoží.
Dutinu musíme především vyčistit od trouchniviny a od nečistot, a potom pevně zatmelit. Do menších dutin zarážíme zátky ze suchého dřeva a zamažeme je olejovou barvou. Vetší dutiny zaplníme suchým štěrkem a zalijeme cementem.
Tíhou úrody nebo větrem se často lámou větve ovocných stromů. Abychom uchránili křehké větve, stáhneme hlavní větve drátem nebo je zpevníme jiným způsobem. Pod drát dáme dřevěné podložky, aby se nezařezával do kůry.

Při obdělávání půdy v sadech, plantážích drobného ovoce a ve školkách, a také při boji proti pleveli, škůdcům a nemocem ovocných rostlin se dnes používá v rozsáhlém měřítku speciálních strojů a nářadí.

Závlaha misková

Při tomto způsobu zavlažování se vpouští závlahová voda do „mís“ kmenů stromů. K tomu se zřídí kolem stromů trvalé „mísy“ tak prostorné, abychom zabezpečili zásobení stromu vláhou, naplníme-li je jednou až dvakrát vodou. „Mísu“ prohloubíme a dobře urovnáme. Hrázky dobře ztužíme násypem zeminy. Středem mezi řadami prochází jedna napájecí strouha, která je spojena s menšími stružkami s „mísami“ u kmenů stromů. Po závlaze, jakmile se voda vsákla, zkypříme půdu „mís“, abychom zabránili tvoření škraloupu.

Miskové závlahy pomocí hrázek se používá nejčastěji v zatravněných sadech. Nedostatkem tohoto způsobu je, že voda vsakuje do půdy na omezené ploše, přičemž se nedostane vláhy značné části kořenového systému.

Závlaha stružková (podmokem)

Při tomto způsobu zavlažování zřídíme mezi řadami stromů v sadě speciální zavlažovací, 20 – 25 cm hluboké stružky. Vyhloubíme je s mírným sklonem od základního vodního zdroje pluhem nebo ručně. Vzdálenost mezi stružkami se řídí podle propustnosti půdy. Na těžkých půdách vyhloubíme stružky ve vzdálenosti 100 – 150 cm od sebe, na lehkých půdách 70 – 100 cm. Délka stružek závisí také na půdních podmínkách. Na těžkých půdách vyhloubíme stružku v délce až 100 m, na lehkých nejvýše 50 m. Po závlaze, kdy vsákla voda do půdy, stružku zahrneme.

Tento způsob je nejjednodušší a nejrozšířenější. Je při něm možno zmechanizovat všechny práce, souvisící se závlahou.

Závlaha výtopou

Je to dočasné zatopení plochy sadu. Přitom se rozdělí celá plocha sadu na jednotlivé díly. Jejich velikost se řídí podle stanoviště. Na každém dílu dobře urovnáme půdní povrch, okraje pozemku ohradíme násypem zeminy, a pak napustíme vodu. Tohoto způsobu se používá v sadech Střední Asie a Zakavkazska, kde bývají meziřadí sadu oseta vojtěškou.

Nedostatkem závlahy sadů výtopu je nehospodárné využití vody a porušování půdní struktury.

Zadešťování

Při tomto způsobu se přivádí voda v potrubí ke speciálnímu zařízení, které rozstřikuje vodu vysokým tlakem jako déšť. Tímto způsobem je možno upravovat vlhkost půdy podle požadavků rostlin. V porovnání s ostatními způsoby se spotřebuje k zadešťování mnohem méně vody. Při zadešťování se zvyšuje též relativní vlhkost vzduchu.

1. Doba závlahy

Dobu závlahy určujeme podle toho, kolik vody potřebují rostliny v různých fázích vegetace. Nejvíce vody potřebují stromy v údobí intenzivního růstu. Proto zavlažujeme po prvé brzy na jaře, před rašením pupenů, abychom umožnili normální kvetení a nasazování plodů. V době květu se nedoporučuje zavlažovat, poněvadž by závlaha mohla způsobit opad nasazených plodů.

Po druhé zavlažujeme 10 – 15 dní po odkvětu a nasazení plodů, abychom posílili vývin listů a přírůstků stromů. Po třetí zavlažujeme po červnovém opadu části nasazených plodů, abychom podporovali vegetativní růst stromů i vývin plodů. Po čtvrté zavlažujeme 2 – 3 týdny před sklizní plodů. V době zrání plodů se nedoporučuje zavlažovat, protože by to mohlo způsobit pukání plodů. Po páté zavlažujeme po sklizni ovoce.

Podle zkušeností snášejí ovocné stromy kruté zimy lépe ve vlhčí půdě. Proto se doporučuje zavlažovat v suchých oblastech podle počasí ještě pozdě na podzim.

1. Množství vody potřebné k závlaze

Množství vody potřebné k závlaze se řídí půdními a klimatickými podmínkami, jakož i druhem a vzrůstem výsadby.

Největší část kořenového systému ovocných stromů je v hloubce do 1 m. Tato vrstva půdy, v níž se rozprostírá kořenový systém, má být tedy vláhou dobře zásobena. K tomu je zapotřebí na každé zavlažení 1 ha plochy 500 až 1200 m3 vody. V jižních suchých oblastech se dávka vody zvyšuje na 1500 m3.

Při stanovení množství vody k závlaze je třeba dbát na roztoky minerálních solí ve vrstvách spodiny, abychom nezpůsobili zasolení půdy v sadě. Při velkých dávkách proniká voda do vrstev obsahujících soli, při zpětném stoupání vody se soli dostávají na povrch půdy a zasolí ji, což je škodlivé pro ovocné stromy. Dávky závlahové vody nesmějí převyšovat množství vypočítané na zavlažení té vrstvy půdy, v níž jsou kořeny.

V suchých oblastech je zavlažování základním agrotechnickým opatřením, umožňujícím dosáhnout vysokých sklizní. Výsledky pokusů, získané v sovchozech na Krymu, dokazují, že se zvýšenou závlahou prudce stoupá sklizeň ovoce (viz tabulku):

Zvýšení výnosů v souvislosti s dávkami závlahy (podle Rjabova)

V sadech se  používá organických a minerálních hnojiv. Základním organickým hnojivem je chlévská mrva nebo kompost. Dávky hnojiv závisí na klimatických podmínkách, složení půdy a na stavu ovocných kultur. Na podzolovaných a vyčerpaných půdách se dávky hnojiv zvýšit, a naopak, na dobře obdělaných půdách, které jsou dostatečně hnojeny, mohou se dávky hnojiv snížit. Organická hnojiva (chlévskou mrvou nebo kompost) zapravujeme každý rok nebo každý druhý rok až třetí rok.

Nejlepších podmínek pro výživu ovocných rostlin dosáhneme každoročním zapravováním mrvy nebo kompostu v dávce 20 až 30 tun na 1 hektar. Hnojíme-li každý druhý rok, zvýšíme dávky na 30 až 40 tun; hnojíme-li každý třetí rok, zvýšíme dávku chlévské mrvy nebo kompostu na 40 až 60 tun.

Dobrých výsledků dosáhneme současným hnojením organickými i minerálními hnojivy. Přitom použijeme poloviční normy dávek organických i minerálních hnojiv.

V dostatečně vlhkých oblastech severního a středního pásma, ale také v jižních zavlažovaných oblastech, používáme minerálního hnojení v dávce 120 kg rozpustných živin na 1 hektar. V suchých oblastech středního pásma a v nezavlažovaných oblastech snížíme dávku minerálních živin na 60 až 90 kg na 1 hektar. Chlévskou mrvu, kompost a také fosforečná a draselná minerální hnojiva zapravujeme na podzim při orbě na hrubou brázdu. Dusíkatá hnojiva zapravujeme zpravidla brzy na jaře a také za vegetace k přihnojení ovocných rostlin.

V různých oblastech se doporučuje používat těchto průměrných dávek hnojiv, sestavených Výzkumným ovocnářským ústavem:

Normy hnojiv pro plodící sady

Směrné dávky hnojiv se mohou obměňovat podle místních podmínek a stavu ovocných výsadeb. Hnojiva dáváme po celé ploše sadu, dobře je rozhodíme a ihned zkoráme nebo jinak zapravíme do půdy. Zaorat je musíme co možno nejhlouběji, avšak musíme se přitom vyvarovat poškození kořenového systému ovocných stromů.

1. Přihnojování rostlin

Hlavní hnojivo obvykle nezásobuje v plné míře ovocné rostliny živinami. Dodatečné zapravení hnojiv ve vegetačním údobí přihnojováním přispívá k posílení přírůstků stromu, nasazování a vývinu plodů a ke zlepšení jejich jakosti. K přihnojování používáme rychle účinkujících hnojiv: močůvky domácích zvířat, hnojůvky, drůbežího trusu a jiných. Celkem se přihnojuje dvakrát nebo třikrát: poprvé záhy na jaře, v údobí počátečního růstu ovocných stromů, po druhé ihned po odkvětu, pro posílení listů a nasazovaných plodů, po třetí po červnovém opadu části nasazených plodů, k vývinu plodů a zakládání květných pupenů – zajištění úrody příštího roku.

Minerálních hnojiv používáme v dávce 40 až 60 kg rozpustných živin na 1 hektar. Dobře je rozhodíme v místech kořenového systému po půdním povrchu, načež je zapravíme hluboko do půdy kultivátorováním nebo motykami. Organická hnojiva rozředíme napřed vodou na takovou koncentraci jako pro mladý sad. Vléváme je do brázdy, nebo do rýhy po jedné konvi na každé 3 – 4 m délky. Brázdy, nebo rýhy, hluboké 12 – 15 cm vyhloubíme pluhem nebo rýčem v obvodu koruny, v místech, kde se kořeny nejvíce rozprostírají. Po zapravení hnojiv zahrneme brázdy zeminou.

1. Vápnění

Vápno je hnojivo nepřímé. Použitím vápna zlepšíme fyzikální složení půdy: těžké jílovité půdy se stávají vápněním kypřejšími a propustnějšími pro vzduch a vodu. Vápno zesiluje účinek organických a minerálních hnojiv; zvlášť příznivě působí vápno na kyselé podzolované půdy, které jsou nepříznivé pro vývoj ovocných rostlin. Podzolované půdy mají zpravidla kyselou reakci. Některá minerální hnojiva, například síran amonný, superfosfát, chlorid draselný a draselná sůl zvyšují kyselost půdy ještě víc. Vápněné neutralizuje kyselost a odstraňuje její škodlivý vliv na rostliny.

Vápno se zapravuje do půdy na podzim zároveň s hnojivy nebo při zaorání krycích plodin. Dávky vápna jsou od 2 do 6 tun na 1 ha podle kyselosti půdy. Vápníme jednou za 8 až 10 let.

1. Černý úhor

Černý úhor přispívá k nahromadění půdní vláhy po dobu celého vegetačního období. Pomáhá přijímat živiny a zbavuje půdu sadu plevelů. Půda udržovaná v černém úhoru dobře poutá jarní vláhu při tání sněhu a ovzdušné srážky na jaře i v létě. Černý úhor omezuje co nejvíc vypařování půdní vláhy, nakypřená vrchní vrstva půdy ruší půdní kapiláry, jimiž vzlíná vláha k povrchu ze spodních půdních vrstev, a je tak pokrývkou chránící půdu před vypařováním.

Černý úhor má příznivý vliv na plodnost a růst stromů. Úrodnost sadu se při černém úhoru značně zvyšuje, plody jsou větší. Podle údajů získaných pokusy Ovocnářského ústavu I. V. Mičurina byla při zatravnění půdy v sadě získána sklizeň ovoce za dva roky v průměru na jeden strom po 188 kg, kdežto na pozemku s černým úhorem byla úroda 252 kg.

Zvlášť velký význam má černý úhor v suchých a částečně suchých oblastech, kde je vláha při vývoji rostlin rozhodujícím činitelem. Velmi důležité je také zavést černý úhor v sadech, které byly po dlouhou dobu zatravněny, v nichž je půda silně vyčerpána a zapevelena.

Zatravněnou půdu v sadě oráme na podzim, 2 až 3 týdny před příchodem trvalých mrazů. Při podzimní orbě půda dobře poutá srážky na podzim i v zimě a jarní vláhu při oblevách. Promrzlá půda po roztání sněhu je kypřejší a vzdušnější. Kromě toho zhyne v zimě na zorané půdě velké množství škůdců, přezimujících v půdě.

Půdu do hrubé brázdy lze orat do takové hloubky, abychom nepoškodili kořeny ovocných stromů. V sadech, které byly delší dobu zatravněny, jsou kořeny zpravidla blíž povrchu půdy. Proto zoráme trávník v sadech jádrovin na 12 až 15 cm, v sadech peckovin na 10 cm hluboko. V dalších letech můžeme hloubku orby zvětšit: v sadech s jádrovinami do 15 až 18 cm, s peckovinami do 12 až 15 cm. současně s orbou půdy mezi řadami překopeme kola a pásy podél kmenů. Záhy na jaře převláčíme černý úhor a zkypříme kola a pásy u kmenů. Během léta udržujeme černý úhor kypřením v kulturním stavu. Kypříme a kultivátorujeme v létě třikrát až pětkrát, podle jakosti půdy a stupně jejího zaplevelení. Mezi řadami kypříme půdy kultivátorem, aniž ji obracíme. K odstranění půdního škraloupu používáme talířových bran. Kultivátorujeme po dešti, avšak také v době hromadného růstu plevele.

Jak jsme již uvedli, způsobuje dlouhodobé udržování půdy v černém úhoru vytvoření prašné struktury, a tím i ztrátu drobtovité struktury, a také vyčerpání půdy. Proto je nutno spojit černý úhor s pravidelným hnojením půdy organickými hnojivy a s výsevem krycích plodin na zelené hnojení.

V sadech, které byly delší dobu zatravněny, je třeba zachovávat půdu v černém úhoru po první 3 roky, a pak přejít k setí krycích plodin. V sadech s obvyklým ošetřením se doporučuje vysévat každý rok krycí plodiny ve druhé polovině léta a zaorat je na podzim.

1. Krycí plodiny

Při používání krycích plodiny udržujeme půdu v první polovině léta v černém úhoru. V druhé polovině léta vyséváme mezi řadami stromů jednoleté na zelené hnojení. Krycí plodiny obohacují půdu o organické látky a zvyšují nahromadění živin v půdě tím, že těžko přijatelné živiny přeměňují v živiny snadno přijatelné. Krycí podplodiny se vyvíjejí v druhé polovině léta, což přispívá k včasnému ukončené růstu a vyzrávání dřeva ovocných stromů. Vyséváme je jen v takových sadech, kde nejsou koruny ovocných stromů přehoustlé.

Jako krycí plodiny se nejlépe hodí rostliny, které dobře prospívají při nižší teplotě v druhé polovině léta a které přitom poskytnout co největší množství zelené hmoty. Na lehkých hlinitopísčitých půdách vyséváme proto motýlokvěté rostliny, které obohacují půdu organickými látkami a dusíkem. V půdách bohatých živinami je možno vysévat kromě motýlokvětých i jiné rostliny. Ke krycím plodinám se odporučuje zařadit i nektarodárné rostliny.

Avšak zelené hnojení nemůže v plné míře nahradit hnojení chlévskou mrvou. Chlévská mrva je plné hnojivo, kdežto zelené hnojení je organická látka, bohatá dusíkem, ale chudá fosforem a draslem. Tyto prvky je nutno půdě dodat dodatečně k zelenému hnojení.

1. Výběr krycích podplodin

Krycí plodiny mají mít krátké vegetační údobí a na podzim dávat velké množství rostlinné hmoty. Musí být nenáročné na půdu a odpovídat klimatickým podmínkám stanoviště. Je žádoucí, aby se krycí rostliny v prvním údobí po výsevu vyvíjeli pomalu, takže neomezují ovocné stromky ve vzrůstu.

Vikev je nejrozšířenější motýlokvětá rostlina používaná jako krycí plodina. Vyséváme ji ve směsi s ovšem v poměru tři podíly vikve na jeden podíl ovsa. Roste dobře na všech dostatečně vlhkých půdách. Vegetační údobí trvá 100 až 110 dnů. Ve střením pásmu se seje v prvních dnech července. Po vzejití roste slabě, avšak po nástupu podzimního vlhkého počasí začne růst intenzivně a před zoráním dává více než 100 q zelené hmoty z hektaru.

Seradela (ptačí noha) je motýlokvětá rostlina, vyžadující k normálnímu růstu a vývoji dostatečně velkou půdu. Při nedostatku vláhy semeno nevzklíčí. V příznivých vzrůstových podmínkách nahromadí v půdě značné množství dusíku (až 90 kg na 1 hektar), což působí příznivě na vývoj i růst ovocných stromů. Kořeny seradely pronikají hluboko do půdy, využívají nesnadno rozpustných forem hnojiv a přeměňují je v rozpustné, které pak kořeny ovocných stromů snadno přijímají. Může být jako krycí kultura doporučena do oblasti s dostatkem vláhy (v Běloruské SSR i v západních oblastech RSFSR).

Pohanka patří k nejlepším krycím plodinám. Je nenáročná a může růst na velmi rozmanitých půdách. Vysetá semena úspěšně a rychle klíčí. Tato plodina tvoří hustou zelenou hmotu, která potlačuje růst plevelů. Kořeny snadno přijímají i těžko přijatelné živiny, například kyselinu fosforečnou, z forem, které jsou pro ovocné rostliny těžko přijatelné. Mimo to je nenahraditelnou nektarodárnou rostlinou, zajišťující pozdní snůšku nektaru. Může být proto doporučena jako krycí plodina v severním a středním pásmu.

Svazenka je motýlokvětá rostlina, která se p výsevu pomalu vyvíjí, intenzivně roste až koncem podzimu. Její pozdní vegetace tvoří příznivé podmínky pro vzrůst ovocných stromů a pro úspěšné vyzrávání dřeva. Je též jednou z nejlepších nektarodárných rostlin; může se jí používat jako krycí plodiny téměř ve všech oblastech.

Hořčice se vyznačuje poměrně krátkým vegetačním údobím (80 až 100 dnů). Vyvíjí se velmi rychle a tvoří velké množství zelené hmoty, která úspěšně potlačuje plevele. Je též výbornou nektarodárnou rostlinou. Nejvíc je rozšířena v oblastech středního černozemního pásma i v Povolží.

Vodnice se vyznačuje velmi krátkým vegetačním údobím (40 až 60 dnů). Proto ji vyséváme mnohem později než ostatní krycí rostliny. Vytváří velké množství zelené hmoty, potřebuje však dostatečně vyhnojenou a dobře vláhou zásobenou půdu. V suchých oblastech se špatně vyvíjí. Dobře roste v západních a ve středních oblastech RSFSR a také v Běloruské SSR.

1. Výsev krycích plodin

Základní podmínkou pro úspěšný růst krycích plodin je dostatek vláhy v půdě; proto je vyséváme v době hojných dešťových srážek. Půdu před výsevem dobře zkypříme kultivátorem nebo talířovými branami, aby se dostala semena do příznivých vzrůstových podmínek. Semena zapravíme do hloubky, odpovídající agrotechnickým pravidlům příslušné oblasti. Ve středním pásmu zakončují ovocné stromy růst dříve než na jihu, proto zde také vyséváme krycí plodiny dříve. Abychom dosáhli co největšího množství zelené hmoty, vyséváme plodiny hustě: normy výsevu volíme 1,5krát až 2krát vyšší než obvykle.

Směrné normy pro výsev krycích plodin na zelené hnojení jsou tyto: směs vikve a ovsa 150 kg (vikve 100 kg, ovsa 50 kg), seradely 50 až 70 kg, vodnice až 6 kg, svazenky 10 až 15 kg, hořčice 15 až 20 kg, pohanky 50 až 80 kg, lupiny 180 až 220 kg, hrachu 150 až 180 kg.

Termíny pro výsev se stanoví v každé oblasti podle stavu počasí a biologických vlastností vysévaných krycích plodin. V letech, kdy je v druhé polovině léta nedostatek srážek, vysévají se krycí plodiny o něco později, při čemž se doba osevu stanoví tak, aby připadla na období srážek. V suchých letech je účelnější nevysévat krycí plodiny (v sadě se zachovává černý úhor). V letech s nadprůměrnými srážkami v druhé polovině léta se vsévají krycí plodiny dříve, aby půda vyschla, aby neožil růst ovocných  stromů a aby byly vytvořeny normální podmínky pro vyzrávání dřeva.

1. Zaorávání krycích plodin

Krycí plodiny zkoráme na zelené hnojení na podzim, kdy vytvořily největší množství zelené hmoty, avšak nejpozději před květem. V této době obsahují krycí plodiny největší množství živin. Zkoráme je traktorovými nebo potažními pluhy.

Podzimní orba zajišťuje rychlejší rozklad organických látek záhy na jaře. Tak se vytvářejí příznivé podmínky pro přijímání minerálních sloučenin ovocnými stromy v údobí jejich nejintenzivnějšího růstu. Při jarní orbě se rozklad organických látek zpomaluje a ovocné rostliny nedostávají včas dostatek živin. Mimo to mohou na zimu nezorané krycí plodiny přilákat do sadu myši.

1. Krátkodobé zalučnění

K obnově drobtovité struktury a úrodnosti půdy se doporučuje vysévat v sadech víceleté pícniny. Je však nutno připomenout, že zalučnění sadu víceletými pícninami na dlouhou dobu tlumí vývoj ovocných stromů. Proto neponecháváme víceleté pícniny v sadě déle než dva roky. Ke krátkodobému zalučnění půdy vyséváme v sadech severní oblasti jetel s bojínkem lučním a v jižních oblastech vojtěšku s žitňákem.

Při umělém  zalučnění ponecháváme plochu mezi řadami stromů v sadě jako porost po celou dobu vegetace. Kola u stromů obděláváme v šířce koruny, udržujeme je v černém úhoru a dobře je nastýláme.

V létě trávu dvakrát kosíme, a to těsně před odkvětem, dokud nepřestárla.

Krátkodobé zalučnění půdy v sadech děláme v oblastech s dostatkem vláhy, na nestrukturálních půdách, avšak také ve výsadbách založených na příkrých svazích a v předhořích, kde chrání zalučnění půdu před odplavením na jaře, při tání sněhu a za dešťů.

1. Opatření používaná při obdělávání půdy

Různá opatření při obdělávání půdy mají vliv na výnosy. V tabulce uvedené údaje (podle Ursulenka a Jitřenka) ukazují vliv stavu půdy na výnosy jabloně odrůdy Antonovka v sovchoze „Saburovo“ v tamborské oblasti:

Uvedené údaje dokazují vyšší účinek černého úhoru a krycích plodin v porovnání se zatravněním.

Opatření na udržování půdy v sadě je třeba provádět podle určitého systému se zřetelem na půdní a klimatické podmínky stanoviště a biologické vlastnosti ovocných rostlin.

V jednotlivých oblastech se doporučují tato opatření k náležitému udržování půdy v sadě.

V severních oblastech:

V první polovině léta ponecháváme půdu v černém úhoru. Ve druhé polovině vyséváme krycí plodiny na zelené hnojení. Na nestrukturních půdách vyséváme víceleté pícniny a zavádíme zatravnění nejvýše na dobu 2 let.

V oblastech středního pásma:

Způsob udržování půdy je v zásadě stejný jako v severních oblastech. Na jednotlivých suchých stanovištích udržujeme však půdu po celé vegetační údobí v černém úhoru bez osetí krycími plodinami. V suchých oblastech se odporučuje zadržovat k nahromadění a uchránění vláhy sníh a zavlažovat a nastýlat půdu v kruhu kmínků a včas je kypřit.

V jižních oblastech:

V nezavlažovaných sadech udržujeme půdu v černém úhoru po celou vegetační dobu. Abychom zachovali strukturu, musíme půdu pravidelně hnojit ústrojnými hnojivy. V zavlažovaných sadech používáme černého úhoru, krycích plodin, a krátkodobého zatravnění výsevem víceletých pícnin. Abychom zadrželi a nahromadili půdní vláhu, musíme věnovat zvláštní pozornost kypření a nastýlání půdy kolem stromů.