Kůra mladých stromů bývá často poškozována slunečním úžehem a mrazovými trhlinami, a to zvlášť silně v sadech dolního a středního Povolží a v ostatních jihovýchodních oblastech, ale také na Urale a na Sibiři. Kůru poškozuje hlavně prudké kolísání teploty v zimě a v předjaří. Od nestejnoměrného zahřívání a prudkého kolísání teploty puká na stromě i na silných základních větvích kůra. Z počátku se objevují menší trhliny, potom kůra postupně odumírá a odchlipuje se od dřeva. Tím nastanou značná poškození pletiv, což způsobuje i odumírání stromů.

Na ochranu mladých stromů před slunečním úžehem a mrazovými trhlinami je nutno natírat kmeny a silné větve vápenným roztokem. Vápenný roztok připravíme z čerstvě hašeného vápna, do něhož přidáme ke zvýšení přilnavosti hlínu; směs má mít hustotu smetany. Vápenný roztok natíráme na stromy lýkovou stěrkou. S nátěrem začínáme na podzim a opakujeme jej po celou zimu a v předjaří. Spolehlivější ochranou stromů před slunečním úžehem je ovazovat je na zimu. K tomu můžeme použít chvojí, suchého rákosu a suchých slunečnicových stonků, lipové kůry a jiného materiálu. Obvaz chrání kůru a dřevní válec před zahříváním slunečními paprsky a tlumí prudké kolísání teploty. Kromě toho chrání obvaz kmen před silnými mrazy v zimě.

1. Ochrana stromů před hlodavci

Hlodavci způsobují na mladých ovocných stromech velké škody. Myši a zajíci ohlodávají, zvláště v zimě a na jaře, kůru ovocných stromů, a stromy často odumírají.

S hlodavci je nutno v sadech soustavně bojovat. Velký význam v tomto boji mají agrotechnická opatření, jako ničení a odstraňování plevele ze sadu, orba mezi řadami do hrubé brázdy, překopávání kol a pásů podél kmínků. Stohy slámy a sena nemáme zakládat v sadě nebo v jeho blízkosti, protože se v nich obyčejně shromažďují myši. Stohy v hospodářství je nutno obehnat příkopy se strmými stěnami. Myši, které spadnou do příkopu, je nutno hubit. V sadech je třeba líčit otrávená vnadidla, v zimě je nutno dusat sníh okolo stromů.

Proti zajícům používáme odpuzujících látek, štveme je psy a pořádáme na ně pravidelné hony.

Spolehlivou ochranou ovocných stromů před myšmi a zajíci je ovazování stromků chvojím, suchým rákosím a suchými stonky slunečnice, lískovým a vrbovým proutím. Stromy je nutno ovazovat pozdě na podzim, s příchodem prvních zimních mrazů. Na jaře ochranu odstraníme.

1. Léčení poškozených stromů

Ovocné stromy léčíme různými způsoby podle stupně a rázu poškození. Odumřelé části kůry očistíme až do zdravého pletiva, rány a trhliny v kůře i ve dřevě zatřeme štěpařským voskem. Nejlepším a nejjednodušším prostředkem k tomu je olejová barva, připravená s rostlinným olejem nebo s fermeží.

Nehluboké poškození kůry na jednom nebo na několik místech zatřeme brzy na jaře a ovážeme pytlovinou. Je-li poškození u paty kmene, přihrneme po zatření a ovázání ke stromu zeminu. Je-li kůra poškozena ve spodní části kolem kmene na ploše do 10 cm, vyčistíme brzy na jaře poškozené místo ostrým nožem, zatřeme štěpařským voskem a ovážeme pytlovinou. Když začnou stromy růst a kůra se dá dobře odchlípnout, přemostíme poraněné místo rouby. V místech, kde je kůra poškozena kolem kmene, zasadíme 3-4 rouby do zářezů ve zdravé kůře. Je-li kůra na kmenu poškozena kolem kmene na ploše širší než 10 cm, pomáhá léčení málo. Silně poškozené stromy seřízneme až po nepoškozené místo, na zbylé zdravé části stromu se vyvinou ze spících pupenů výhony, na nichž se utváří nová koruna. Je však nutno připomenout, že tohoto opatření lze použít jen u mladých stromů ve věku od 2 do 5 let, které mohou vytvořit dobře vyvinuté výhony. U starších stromů oroubujeme v době proudění mízy na jaře po odříznutí poškozené části, pařízek „za kůru“ s použitím 2 až 3 roubů u každého stromu. Z ujatých roubů se ponechá jeden nejlépe vyvinutý, na němž potom se založí nová korunka. Je možno ponechat i všechny ujaté rouby, abychom z jejich výhonů vytvořili korunku v podobě zákrsku.

Mají-li stromy uvedeným způsobem seříznuté a naštěpované mohutný kořenový systém, rostou bujně a při správném ošetřování se rychle obnovují.

Na Kujbyševské výzkumné ovocnářské stanici zmrzly v kruté zimě roku 1939/40 desetileté ovocné stromy na ploše 12 hektarů až po úroveň sněžného příkrovu. Po odříznutí zmrzlých částí byly přeroubovány způsobem „za kůru“. Za pět roků byl sad obnoven a začal znovu plodit.

Poškozené stromy musíme včas a pečlivě léčit. Jinak se rány na stromě zvětšují, kůra i dřevo začíná zahnívat a hnití pokračuje dovnitř. Tím se narušuje fyziologická činnost rostliny, ustává růst a strom postupně odumírá.

Na tvarování ovocných stromů závisí do značné míry počátek plodnosti, výnosnost a dlouhověkost. S tvarováním koruny započneme ve školce a pokračujeme v něm po výsadbě ovocných stromů v sadě. Základní úkoly při tvarování koruny jsou:

1. vytvoření kostry ze základních větví, pevně spojených s kmenem stromku, stejnoměrně a správně rozložených v prostoru a zajišťujících přístup světla a vzduchu do koruny.
2. Každoroční vytváření dostatečného množství plodonosných a vegetačních orgánů a jejich stejnoměrné rozložení po základních větvích koruny. Vytváření podmínek k dosažení nejdelšího věku stromu, plodnosti všech částí koruny a brzkého začátku plodnosti.

Při tvarování koruny je nutno zachovat tato pravidla: Všechny základní větve koruny musí být normálně vyvinuty, přibližně stejné síly, a úhel, v němž odstávají od kmínku, musí být nejméně 45°; nejvyšší postranní větévky, které „konkurují“ v růstu hlavnímu prodlužujícímu výhonu, je nutno zakrácením a řezem omezit a včas odstranit.

Čím dříve bude tvarování základních větévek korunky skončeno, tím dříve začne ovocný strom plodit.

V roce výsadby seřízneme všechny postranní větévky stromu přibližně o třetinu nebo o polovinu jejich délky. Prodlužující výhon seřízneme o 20 až 30 cm výše než postranní větévky. Postranní větévky seřízneme na vnější, dobře vyspělý pupen. Prodlužující výhon též seřízneme na dobře vyspělý pupen s ponecháním čípku v délce 6 až 8 cm.

Výše položené, avšak také silnější větévky seřízneme vždy více než větévky níže rostoucí nebo slabě vyvinuté. Prodlužující výhon má být vždy ve svislé poloze. Vnitřní větévky (mezi hlavními větévkami koruny) také zkrátíme, takže zesílí kmínek.

Patrová neboli pětivětevná korunka, která je v sadech značně rozšířena, se tvaruje jednoduše, má však podstatné nedostatky. Základní větévky této korunky se vyvíjejí ze sblížených pupenů, proto má vnitřek korunky nedostatek světla. Blízkost základních větví nezaručuje jejich pevný srůst s kmínkem. Často to způsobí, že se jednotlivé větve ulamují, nebo se dokonce roztrhává i kmen stromu, zvláště v údobí plodnosti. Patrová korunka je přípustná u takových odrůd jabloní, jako jsou Antonovka a Hrušovka, a také u hrušní s pevnou kostrou koruny.

V poslední době se korunky ovocných stromů tvarují řídce patrovým způsobem, vypracovaným Výzkumným ovocnářským ústavem I. V. Mičurina (P. S. Gelfandbejn). Při tomto způsobu jsou vymýceny nedostatky přeslenité patrovité korunky.

Podle tohoto způsobu se korunka zakládá jako patrová. Horní boční větévka zaujímá v tvarované korunce významné postavení. V jednom poschodí ponecháme nejvýše 3 sousední větévky volně rozložené v prostoru a vyrostlé ze sblížených pupenů. V patře mohou být i čtyři blízko sebe vyrůstající větévky (vždy ob jeden pupen), avšak za předpokladu, že všechny tyto větévky směřují od kmene do prostoru pod pravým úhlem. To je jedna z hlavních podmínek pevně stavěné korunky.

Větve, které se v prostoru rozkládají slaběji, mohou být vybrány jako hlavní je tehdy, jsou-li od sebe na kmínku ostatečně vzdáleny. Tato vzdálenost nemá být menší, než je největší tloušťka větve srostlých stromů určité oblasti. Při výběru sblížených větví je nutné, aby každá z nich měla z jedné strany značný odstup od sousední větve.

U řídké patrové koruny se větvě naspodu nestýkají, dosáhnou-li maximální tloušťky. Mají postranní mezery na kmenu, a jsou s ním proto pevně spojeny. Prodlužující výhon si zachovává podobně v pětivěté korunce vedoucí postavení.

Řez stromu s řídkou patrovou korunkou děláme takto: Hlavní prodlužující výhon seřízneme nad dobře vyspělým pupenem; v jižním pásmu ve výšce 40 – 45 cm nad nejvyšší základní větví; ve středním pásmu 30 – 40 cm;  v severním 25 – 35 cm. Poté seřízneme postranní základní větévky tak, aby konce seříznutých větví byly níže než vrchol seříznutého prodlužujícího výhonu, a to v jižní a střední oblasti o 20 až 30 cm a v severní oblasti o 15 až 20 cm.

Bezpatrová korunka se liší od patrové v podstatě tím, že jsou hlavní základní větve na kmínku rozloženy v patře, ale řidčeji, v určitých vzdálenostech s mezerami 10 – 30 cm. Vzdálenost mezi větvemi  se určí podle druhových i odrůdových vlastností a klimatických podmínek stanoviště. V oblastech s příznivými podnebím se tyto vzdálenosti zvětšují. Avšak tam, kde jsou ovocné stromy často poškozovány spáleninami a mrazovými trhlinami, vzdálenosti mezi základními větvemi se zmenšují. U jádrovin ponecháme 5 – 8 základních hlavních větví; u peckovin 5 – 10. Tak je část kmene, na níž jsou rozloženy základní větve v bezpatrové korunce, dlouhá přibližně 120 až 150 cm, kdežto v patrové korunce pouhých 30 až 35 cm. pro své řídké rozložení větví je korunka stromu dobře prosvětlena, plody se lépe vybarvují a jejich jakost se zvyšuje.

Předností bezpatrové korunky je pevné a trvalé podřízení hlavních základních větví kmenu, větví druhého řádu větvím prvního řádu atd. prodlužující výhon je u těchto stromů silněji vyvinut než základní větve, základní větve opět silněji než větve druhého řádu atd. Podřízení jedné větve větví druhé se upravuje řezem.

Technika tvarování bezpatrové korunky spočívá v těchto opatřeních: V prvním roce výsadby zkrátíme hlavní základní větve a prodlužující výhon přibližně o jednu třetinu délky. Děláme to tak, aby bylo možno založit na prodlužujícím výhonu v příštím roce 1 až 2 základní větve a na základních větvích větve druhého řádu.

Výhony mezi hlavními větvemi silně zkracujeme při každém tvarování korunky, aby byly podřízeny základním větvím. V třetím roce po výsadbě získáme pět základních větví. Hlavní větve volíme tak,a by si v dalším vývoji nepřekážely. Nemají se volit větve, které odbočují od kmene v ostrém úhlu. Tyto větve nejsou s kmenem pevně srostlé a snadno se vylamují. Prvním rokem obvykle založíme 3 až 4 větve a ostatní zkrácením přeměníme v postranní obrost. Při správném tvarování bezpatrové koruny můžeme v 7. až 8. roce věku stromů založit sedm základních větví.

1. Řez mladých ovocných stromů

v prvních letech po výsadbě upravujeme řezem mladé ovocné stromy v sadě, abychom tak vytvořili správnou a pevnou kostru koruny, a také abychom uspíšili začátek plodnosti.

Způsob řezu závisí na druhových a odrůdových vlastnostech ovocných stromů, na stavu stromů a na podmínkách, ve kterých rostou.

Nesprávný řez brzdí ovocné stromy ve vzrůstu, oddaluje začátek plodnosti a snižuje výnosy stromů již plodících. Správný řez naopak usměrňuje vzrůst jednotlivých částí koruny, zvyšuje výnosy i jakost plodů.

Mladé ovocné stromy a stromy, které začínají plodit, je nutno řezat velmi opatrně. Silný řez oslabuje jejich celkový vývoj i růst a oddaluje začátek plodnosti.

V sadařské praxi se používá dvou způsobů řezu: zkracování a průklestu. Při zkracování odstraníme části větévek a při průklestu úplně odstraníme celé větve. Toto zkracování podporuje silný vývin základních větví korunky a jejich obrůstání vedlejšími větvemi.

Plodiny pro plochy mezi řadami stromů v sadě je nutno vybírat velmi pečlivě. Tyto plodiny musejí přispívat ke zvýšení úrodnosti půdy, nahromadění vláhy a očištění půdy od plevelů. Dlouholeté pokusy dokázaly, že nejlepšími plodinami pro meziřadí v mladém sadě jsou okopaniny, bulevniny a zelenina (brambory, cukrovka, mrkev, tykvovité plodiny a jiné). Podplodiny pěstujeme na dobře připravené a vyhnojené půdě, pečlivě je ošetřujeme v létě, což vytváří příznivé podmínky i pro vývoj ovocných stromů.

Je však nutno poznamenat, že pěstování zeleniny a okopanin mezi řadami stromů v sadě po dlouhou dobu rozrušuje půdu a zhoršuje její strukturu. Pásů mezi řadami lze též použít pro výsev jednoletých motýlokvětých rostlin (fazole, bob, čočka, hrách), které obohacují půdu dusíkatými látkami. Mezi řadami nelze vysévat ozimy a rané jařiny obilnin. Tyto plodiny se nejintenzivněji vyvíjejí v první polovině léta, což spadá do údobí intenzivního růstu ovocných stromů. Mimo to potřebují obilniny velké množství živin, značně vysušují půdu a zaplevelují ji.

Vysokostonkové technické plodiny – slunečnice, konopí, kukuřice, len a tabák jsou pro meziřadí nevhodné. I tyto plodiny značně vyčerpávají a vysušují půdu, čímž působí nepříznivě na vývoj ovocných stromů.

Výjimečně příznivě působí v mladém sadě na vývoj ovocných stromů použití černého úhoru v meziřadí. Přispívá k zvýšení půdní vláhy i k odplevelení půdy a zlepšuje výživu ovocných stromů. Avšak používáme-li černého úhoru v meziřadích  delší dobu, vyčerpává se půda, rozrušuje se a její struktura se zhoršuje. Proto se nemá ponechat meziřadí v mladém sadě v černém úhoru déle než 1 až 2 roky, a pak je nutno zařadit plodiny, které strukturu půdy zlepšují a její úrodnost zvyšují. K tomu se nejlépe hodí směs víceletých jetelotravních a vojtěškotravních směsí (jetel s bojínkem lučním, vojtěška s žitňákem). Takové travní směsi obohacují půdu organickými látkami i dusíkem a působí též na zlepšení její struktury. Vyséváme je v oblastech s dostatečným množstvím vláhy, a také v zavlažovaných sadech.

Umělé zatravnění meziřadí v sadě se připouští na dobu nejlépe dvou let. Za toto údobí se struktura půdy zlepší a ještě se neprojeví nepříznivý vliv víceletých jetelotráv na ovocné stromy. Při krátkodobém zatravnění meziřadí je nutno značně zvětšit obdělávaná kola u tsromů, udržovat je stále v černém úhoru a hnojit je zvýšenými dávkami. Před výsevem víceletých jetelotráv a v období jejich růstu je nutno hnojit půdu a upravit podmínky nutné k normálnímu zavlažování (závlahy, hromadění sněhu, zadržování vody při tání sněhu atd.). Trávy před květnem dvakrát pokosíme, drn zkoráme na podzim.

V sadech, hlavně na svazích, se připouští částečné zatravnění meziřadí vždy ob řadu: v jednom meziřadí pěstujeme okopaniny nebo udržujeme černý úhor, druhé meziřadí oséváme víceletými jetelotrávami.

Pokusy Výzkumného ovocnářského ústavu I. V. Mičurina bylo dokázáno, že podplodiny mají vliv na odolnost ovocných stromů proti mrazu.

Výsadby višně odrůdy Rastuňja v tomto ústavě uhynuly v kruté zimě r. 1939/40 na pozemku s obilninami z 30%, na pozemcích, kde bylo v předešlém roce meziřadí v černém úhoru, uhynula ze stromů celkem jen 3%, na pozemcích s okopaninami uhynulo 6% a na pozemcích osetých jednoletými motýlokvětými rostlinami a prosem uhynulo 18 – 21% stromů.

Meziřadí v mladém sadě je nutno osévat nejvhodnějšími plodinami na podkladě správného osevního postupu.

1. Osevní postupy podplodin v meziřadích

Do osevních postupů pro meziřadí zařazujeme víceleté pícniny a okopaniny (brambory, tykvovité), jednoleté motýlokvěté a nektarodárné rostliny (svazenka, pohanka, hořčice), lupinu a seradelu (ptačí nohu) na zelené hnojení. Osevní postupy podplodin uspořádáme podle místních, půdních, klimatických i hospodářských podmínek.

Výzkumný ovocnářský ústav I. V. Mičurina vypracoval vzorná schémata osevních postupů podplodin. V menších a středních sadech se doporučují trávopolní zelinářské osevní postupy s hnojením organickými a minerálními hnojivy (viz schéma I na straně 96 a 97).

Ve větších sadech, kde je pro hospodářské podmínky obtížné zavést trávopolní zelinářské osevní postupy, doporučuje se trávopolní okopaninový osevní postup (viz schéma II na straně 97.)

Černý úhor se včleňuje do osevního postupu na dobu jednoho roku, aby se půda zbavila plevele. V sadech, kde není půda zaplevelena, lze černý úhor vypustit.

1. I. schéma trávopolního zelinářského osevního postupu

1. II. Schéma trávopolního okopaninového osevního postupu

V ovocných sadech v okolí měst se doporučuje zavádět travopolní jahodníkové osevní postupy.

1. III. Schéma trávopolního jahodníkového osevního postupu

Uvedené osevní postupy se v každém hospodářství zpřesňují podle místních podmínek.

Hnojiva se dělí na organická a minerální. K organickým patří chlévská mrva, kompost, rašelina, ústrojné odpady, fekálie, zelené hnojení atd. Tato hnojiva obsahují všechny základní živiny – dusík, fosfor, draslo a patří k plným (universálním) hnojivům. Minerální hnojiva se opět dělí na dusíkatá, fosforečná a draselná. Každý druh minerálních hnojiv obvykle obsahuje jednu určitou živinu, například fosfor ve formě kyseliny fosforečné nebo draslo ve formě kysličníku draselného. Sovětský chemický průmysl vyrábí též hnojiva, obsahující dva nebo všechny tři prvky. Taková hnojiva nazýváme složitá neboli kombinovaní. K nim patří: nitrofoska, amonisovaný superfosfát, ammofos a jiná.

1. Ústrojná (organická) hnojiva

Z ústrojných hnojiv se v ovocnářském sadařství nejvíc používá chlévské mrvy, kompostu, hnojůvky, rašeliny a zeleného hnojení. Často se používá také fekálie, které jsou velmi účinným hnojivem.

Chlévská mrva je pro ovocné rostliny nejlepším hnojivem. Účinek chlévské mrvy vpravené do půdy se projevuje po několik let. Chlévská mrva skotu obsahuje 0,4-0,5% dusíku, 0,3-0,4% drasla, 0,3-0,4% fosforu. V koňské mrvě a v mrvě drobného dobytka je více živin než v mrvě skotu.

Kompost se málo liší – hnojivými vlastnostmi – od chlévské mrvy. Připravujeme jej uměle z rostlinných a živočišných odpadků, ukládaných na zvláštní hromady, kde se rozkládají a dávají humus dobré jakosti (způsob přípravy kompostu je uveden v VII. Kapitole této knihy).

Hnojůvka se tvoří z moči zvířat. Je to velmi hodnotné a rychle účinkující hnojivo při hnojení ovocných stromů a jiných rostlin. Obsahuje 0,5-2% dusíku a přibližně stejné množství drasla. Na živočišných farmách se ke sbírání hnojůvky zřizují  zvláštní jámy na hnojůvku ve formě studní s nepropustnými stěnami, dnem a pevným příklopem.

Rašelina nížinná neboli slatinná obsahuje velké množství dusíku. Lze jí používat přímo jako hnojiva. Vrchovištní neboli mechové rašeliny, která má zvýšený obsah kyselin, se čerstvé jako hnojiva nepoužívá. Často se jí však používá k podestýlání hospodářských zvířat nebo k přípravě kompostů. Velmi dobrá hnojiva lze vyrábět kompostováním rašeliny s fekáliemi. K přípravě tohoto kompostu se nasypává periodicky do žump rašelinná drť a smísí se s fekáliemi. Na 6 až 7 dílů fekálií se nasype 1 díl mechové rašeliny nebo 2 – 3 díly slatinné rašeliny. Používání fekálií pro komposty má také velká zdravotní význam.

Hodnotným a rychle účinkujícím hnojivem je drůbeží trus. Abychom v něm zachovali živiny, musíme jej shromažďovat na suchém krytém místě a vrstvovitě prosypávat rašelinnou drtí nebo suchou zeminou. Ke hnojení půdy používáme drůbežího trusu suchého nebo rozředěného vodou.

Zelené hnojení lze velmi snadno získat a je poměrně levné. Vysejeme jakoukoliv plodinu, dávající velké množství zelené hmoty, kterou zkoráme do půdy. Dobu výsevu rostlin na zelené hnojení používáme nejčastěji lupiny, vikve, hořčice, pohanky a seradely (ptačí nohy). Nejlepší jsou rostliny motýlokvěté a nektarodárné. Na zelené hnojení vyséváme rostliny v druhé polovině léta. Když vytvořily největší množství zelené hmoty, tu je zkoráme. Před zaoráním uválíme zelenou hmotu speciálním válcem, a pak zpracujeme diskovými branami, čímž hmotu rozřežeme a usnadníme její zaorání. V sadě obohacuje zelené hnojení organickými látkami půdu a zlepšuje v ní vodní režim.

Zelené hnojení dává dobré výsledky v oblastech s dostatkem vláhy, na podupovaných půdách, chudých organickými látkami.

Takového hnojení se používá v mladých sadech v údobí, v jakém rostliny přijímají živiny obsažené v hnojivech, a to na hnojiva s pozvolným nebo rychlým účinkem.

U hnojiv pozvolně účinkujících si rostliny osvojují živiny podle stupně rozkladu organických látek. K této skupině patří chlévská mrva, kompost, rašelina a zelené hnojení, která jsou hlavními druhy organických hnojiv. Používáme jich v údobí přípravy půdy v sadě před výsadbou, ale vpravujeme je také do půdy periodicky podle toho, jak rostliny potřebují živiny.

V hnojivech rychle účinkujících jsou živiny v přípustné formě a rostliny je snadno přijímají. K této skupině patří moč hospodářských zvířat, hnojůvka a drůbeží trus. Těchto hnojiv používáme hlavně k přihnojování rostlin.

1. Minerální (strojená) hnojiva

V sadařství jsou z minerálních hnojiv nejvíc rozšířena hnojiva dusíkatá, fosforečná a draselná.

K dusíkatým hnojivům patří: ledek amonný, obsahující až 35% dusíku;síran amonný, obsahující asi 20% dusíku; sodná ledek, obsahující 15 – 16% dusíku; dusíkaté vápno (kyanamid vápenatý), obsahující přibližně 20 – 22% dusíku.

K fosforečným hnojivům patří fosforit[1]) s obsahem 15% čisté kyseliny fosforečné (P₂O₅); superfosfát, obsahující 14 – 18% kyseliny fosforečné; precipitát, obsahující od 30 – 38% kyseliny fosforečné; Thomasova moučka, obsahující přibližně 14% kyseliny fosforečné.

K draselným hnojivům patří: sylvit, obsahující 12 – 15% kysličníku draselného; chlorid draselný, obohacující 50 – 53% kysličníku draselného[2]).

Kromě uvedených minerálních hnojiv se používá hojně též jako draselného a fosforečného hnojiva dřevného popela a kostní moučky jako fosforečného hnojiva.

Potřebné množství minerálních hnojiv určíme podle procent rozpustných živin v nich obsažených. Proto násobíme množství rozpustných živin, potřebných k zapravení do půdy, stem. Získané číslo dělíme procentem příslušné živiny obsažené v minerálním hnojivu. Máme-li na příklad pohnojit půdu 40 kg dusíku ve formě síranu amonného obsahujícího 20% dusíku, vypočítáme potřebné množství hnojiva takto: 40 X 100 : 20 = 200kg.

1. Dávky hnojiv

Dávky hnojiv mohou být v různých oblastech různé. Závisí na jakosti půdy, způsobu udržování sadu, věku výsadby a druhu hnojiv. Při vpravování organických hnojiv do půdy v „míse“ u kmínku kolem stromku doporučuje Výzkumný ovocnářský ústav I. V. Mičurina přidržet se těchto norem:

Při hnojení celé plochy mladého sadu zapravíme na 1 ha 30 – 60 tun chlévské mrvy nebo rašeliny. Při každoročním hnojení půdy zapravíme průměrně na 1 ha 25 – 30 tun organických hnojiv; při hnojení každým druhým rokem – až 40 tun. Při periodickém hnojení jedenkrát za 3 roky zvyšujeme dávku organických hnojiv na 60 – 70 tun.

Při slabém vývoji rostlin a též na podzolovaných půdách můžeme dávky ústrojných hnojiv zvýšit. Na lehkých hlinitopísčitých půdách je nutno hnojit častěji a v menších dávkách. Na těžkých půdách se špatnými fyzikálními vlastnostmi je nutno zvýšit dávky hnojiv. Na půdách předběžně zpracovaných a náležitě vyhnojených organickými hnojivy lze každoroční dávky hnojiv snížit.

Na vývoj mladých ovocných stromů působí dobře minerální hnojiva. V mladých sadech zapravujeme tato hnojiva do kruhů kolem kmínků. Výzkumný ovocnářský ústav I. V. Mičurina doporučuje tyto dávky (v gramech) minerálních hnojiv na jeden strom:

Dobrých výsledků dosáhneme při současném hnojení organickými a minerálními hnojivy. Pak snížíme dávky organických a minerálních hnojiv na polovinu.

1. Doba a způsob hnojení

Hnojit chlévskou mrvou a kompostem je nejlépe na podzim buď zaoráním, nebo zarytím těchto hnojiv. Z minerálních hnojiv používáme na podzim fosforečných a draselných hnojiv. Dusíkatá hnojiva jsou snadno splavována hluboko do půdy. Proto jich používáme na jaře, když půdu přeryjeme a kypříme. Chlévská mrva a rašelina zapravované na jaře, musejí být zetlelé, aby byly živiny v nich obsažené pro rostliny přijatelné. Hnojiva vyvezená do sadu je nutno zapravit rychle do půdy. Zůstane-li chlévská mrva nebo kompost po delší dobu v kopkách, ztrácí značné množství živin, zejména dusíku.

Hnojiva se zapravují v sadu do půdy do různé hloubky. V sadech, které byly po delší dobu zatravněny,je kořenový systém blízko povrchu půdy. V takových sadech oráme a zapravujeme hnojiva k jádrovinám do hloubky nejvýše 12 – 15 cm a k peckovinám do hloubky 10 – 12 cm. v sadech, v nichž ležela půda dlouho černým úhonem, zapravíme hnojiva k jádrovinám do hloubky 15 – 18 cm, k peckovinám do hloubky 12 – 15 cm. V kolech u stromů, podle toho, jak se přibližujeme ke kmeni, zapravujeme hnojiva tak, abychom nepoškodili kořeny, tedy do hloubky 5 – 10 cm.

Vzrůst ovocných rostlin můžeme posílit přihnojováním. Přihnojujeme na jaře a v první polovině léta, v údobí nejintenzivnějšího růstu ovocných stromů. Opožděné přihnojování prodlužuje růst výhonů, takže dřevo nevyzrává a výhony pak v zimě namrznou. Stromy přihnojujeme obvykle dvakrát až třikrát: po prvé brzy na jaře v údobí rašení pupenů, po druhé a po třetí vždy po dvou až třech týdnech v údobí intenzivního růstu výhonů, avšak nejpozději v polovině července. Před přihnojováním rozředíme hnojiva vodou: močůvku dvakrát až třikrát, zvířecí moč pětkrát, drůbeží trus 10krát až 12krát, fekálie 8krát.

Připravená hnojiva vpravíme do kruhových příkůpků 20 cm hlubokých a dáme po jednom kbelíku na každé 3 až 4 m příkůpku. Příkůpky vyhloubíme motykou nebo rýčem po celém obvodu koruny v místech, kde se rozprostírá nejvíce kořenů. U stromů do věku 3 let je vyhloubíme ve vzdálenosti 50 cm od kmínku; od 3 do 5 let ve vzdálenosti 75 cm; od 5 do 10 let ve vzdálenosti  100 cm; u stromů starších než 10 let ve vzdálenosti 150 až 250 cm. Po vpravení hnojiv je zahrneme půdou.

Dusíkatá hnojiva při přihnojování také vpravíme do příkůpků tekutá nebo suchá. Při použití tekutých zředíme hnojiva vodou v poměru 15 až 20 dkg hnojiva na 1 kbelík vody. Při nedostatku vláhy je nutno půdu před přihnojováním zalévat vodou.

1. Obdělávání půdy

Mladé ovocné rostliny potřebují velké množství živin a vláhy k rozvoji listové plochy a k růstu výhonů. V první polovině léta rostou intenzivně výhony. V tomto údobí je třeba dosáhnout co nejlepších podmínek výživy i zásobení ovocných stromků vodou. V druhé polovině léta a na podzim závisí na výživě a zásobování ovocných rostlin vodou včasné ukončení jejich růstu, vyzrávání dřeva, ukládání dostatečného množství plastických (zásobních) látek.

V prvních letech využívají ovocné stromy plochy jim přidělené jen částečně. Každým rokem se kořeny rozrůstají do stan a zabírají další a další půdu. V údobí plné plodnosti dosahují stromy největších rozměrů. Musíme tedy v sadě péči nejen obdělávání půdy kruhu kolem kmene stromů, ale i veškeré plochy v sadě.

Půda v kruzích a pásech podél stromků musí být kyprá a bez plevele. Tím se zajišťuje nahromadění a uchování vláhy v půdě a zvýšení její úrodnosti. Rozměr obdělávání „mísy“ u kmínků je určován vzrůstem ovocných stromů. U většiny ovocných druhů a odrůd je průměr kořenového systému vždy o hodně větší než průměr koruny. Proto musí průměr obdělávané „mísy“ převyšovat vždy průměr koruny stromu přibližně o 1 až 1,5 m. V prvních 2 letech po výsadbě obděláváme půdu v „míse“ nejméně do šířky 1,5 až 2 m. Rozměr „mísy“ se musí každý rok zvětšovat o půl metru až do maximálního vývoje stromu. „Mísy“ a pásy podél kmenů překopeme a přeptáme různě hluboko, podle toho, jak hluboko jsou kořeny, a podle doby, kdy půdu obděláváme. V blízkosti kmínků stromů překopeme půdu do hloubky 8 – 10 – 12 cm, dále od kmínků u jádrovin již kypříme na 15 až 20 cm hluboko. U peckovin je kořenový systém blízko povrchu půdy. Proto překopeme pod nimi půdu poněkud mělčeji. Při rytí půdy stavíme rýč listem ke kmínku stromu, abychom zabránili poranění kořenů.

Zároveň s podzimním přerytím půdy provedeme hlubokou (20 – 30 cm) orbu do hrubé brázdy mezi řadami stromů v sadu, kam ještě nepronikly kořeny ovocných stromů. Při orbě mezi řadami musíme měnit směr orby každý rok: jeden rok oráme podélně a druhý rok příčně. Na svazích oráme k zadržení vláhy napříč svahu. Orba do hrubé brázdy mezi řadami a zrytí půdy v „mísách“ u kmínků umožňuje nahromadit vláhu a ničí se jí také plevel a škůdci přezimující v sadě. Brzy z jara kypříme půdu do hloubky 8-10 cm, abychom zadrželi vláhu nahromaděnou na podzim a v zimě. Na jaře kypříme co nejdříve, abychom nevysušili půdu a abychom zabránili tvoření škraloupu na jejím povrchu. V létě kypříme půdu podle toho, jak je zaplevelena, a po deštích, abychom zabránili utvoření škraloupu. Ke konci léta přestaneme půdu kypřit, aby ovocné rostliny včas ukončily růst. Za suchého léta, při normálním ukončení vzrůstu výhonů, kypříme půdu až do podzimu.

1. Zadržování sněhu

V sadě nahromaděný sníh chrání kořání stromů před poškozením zimními mrazy a značně zvyšuje zásoby vody v půdě. Abychom zadržovali sníh v mladém sadě, navrstvíme závěje, stavíme zásněžky, rozhazujeme chrastí atd.

Ovocnář S. I. Černov v kolchoze „Vítězství“ v rjazaňské oblasti zadržuje každý rok v sadě sníh zřizováním malých sněhových násypů kolem kmínků, vysokých 40 – 50 cm. takto zadržený sníh pokrývá silnou vrstvou celou plochu „mís“.

Zvláště velký význam má hromadění a zadržování sněhu v suchých a nedostatečně zavlažovaných oblastech, kde je vláha rozhodujícím činitelem normálního vývoje rostlin. V takových oblastech se doporučuje kromě nahromadění sněhu v sadech zadržovat i jarní vody, uvolněné táním sněhu. Proto zřizujeme sněžné přehrady, hráze, obklopujeme jednotlivé pozemky náspy a vozíme od sadů sníh z jiných míst.

V sovchozu „Zaporožský“ v zaporožské oblasti Ukrajinské SSR vozí sníh do sadů z úvalů a roklin. Na pozemku, na nějž byl dovezen sníh, byla průměrná sklizeň třešní z jednoho stromu 66 kg, bez zásobení sněhem jen 25 kg. Na pozemku, kde nebyl sníh, silně opadávaly nasazené plody, kdežto u stromů, po které byl sníh navezen, se tak nestalo.

1. Nastýlání (mulchování)

Nastýláním (mulchováním) zachraňujeme v půdě vláhu tak, že po nakypření vrchní vrstvy půd pokryjeme záhy na jaře povrch půdy v „míse“ rašelinou, slamnatou chlévskou mrvou, lesní hrabankou a jinými organickými hmotami, ve vrstvě 8 až 12 cm. Mimo uchování vláhy chrání nastýlání strukturu, půdy před rozrušením a snižuje značně spotřebu práce na ošetřování půdy, neboť odpadá nutnost častého kypření půdy a pletí plevele. Kromě toho utvoří nastýlání příznivé podmínky pro přeměnu v půdě obsažených nerozpustných živin v živiny rozpustné, rostlinami snadno přijatelné.

Podle údajů Výzkumného ovocnářského ústavu I. V. Mičurina zesiluje nastýlání účinek hnojiv (viz tabulku).

Z tabulky je patrné, že nastýlání zvyšuje účinnost minerálních hnojiv a dává nejsilnější přírůstky výhonů.

Nastýlání chrání půdu před promrzáním, a tím chrání i kořání mladších ovocných stromů před zmrznutím v krutých zimách. V zimě roku 1938/39 velmi utrpěl v oblastech středního pásma SSSR kořenový systém ovocných stromů, při čemž mnoho stromů vůbec zahynulo. Avšak v sadě kolchozu „Svobodný sokol“, v tamborské oblasti, kde „mísy“ u kmínků byly mulchovány, skoro všechny stromy rychle obnovily kořání a v témž roce daly dobré přírůstky.

Zvlášť velký význam má nastýlání „mís“ u kmínků v suchých oblastech, kde často trpí ovocné stromy nedostatkem vláhy v půdě.

Ovocné stromy vysazujeme podle klimatických podmínek oblasti: záhy na jaře před rašením pupenů nebo na podzim, když již ustávají ve vzrůstu. V praxi se ukázalo, že se v severních a středních oblastech, kde v zimě mohou nastat kruté mrazy, je nutno vysazovat ovocné stromy na jaře. Při podzimní výsadbě v těchto oblastech často namrzá kořání, což potom způsobuje chabé ujímání a někdy i úplné uhynutí rostlin. Na jaře je nutno vysazovat ovocné stromy záhy, než začnou rašit pupeny. Výsadba musí být ukončena v krátké době, za 7 až 8 dnů. Zpoždění je příčinou špatného ujímání a velkých ztrát ovocných stromů.
Ve středních oblastech s méně krutými zimami a s vysokou sněhovou pokrývkou lze vysazovat ovocné stromy i na podzim, avšak nejpozději 20 – 25 dní před prvními stálými mrazíky. Při výsadbě pozdě na podzim se stromy špatně ujímají a často uhynou pro namrznutí kořenů i nadzemní části.
V jižních oblastech s teplým a dlouhým podzimem a poměrně mírnou zimou je podzim nejvhodnější dobou pro výsadu. V těchto oblastech utvoří stromy při výsadbě na podzim ještě před příchodem mrazů několik nových kořínků a záhy na jaře se rychle probouzejí k růstu. Jarní výsadba je méně vhodná v jižních oblastech. Jaro tam nastupuje velmi rychle, stromky se ocitají po výsadbě v suchu a horku, špatně se ujímají a často hynou pro nedostatek vláhy. Výhodou podzimní výsadby je též, že ji lze prodloužit na delší dobu než jarní výsadbu.
V Sibiři a na Urale se doba výsadby řídí podle klimatických podmínek. V oblastech s nedostatečnou sněhovou pokrývkou,, a kde nevanou na jaře suché větry, je nejlepší dobou pro výsadbu jaro. Avšak v oblastech s dostatečnou a časnou sněhovou pokrývkou, kde vanou na jaře suché větry, vysazujeme raději na podzim. Podzimní výsadba musí být skončena nejpozději 15 – 20 dní před příchodem trvalých mrazů. Ve středních oblastech vysazujeme přibližně v době od 25. září do 20. října, v jižních oblastech od poloviny října do poloviny listopadu.
Jarní výsadba na Sibiři a na Urale musí být dokončena co nejdřív, před začátkem polních prací, za krátkou dobu, v 6 až 7 dnech. Sadba musí být nezávisle na době výsadby připravena a dopravena k místům výsadby na podzim. Jarní období je přetíženo termínovanými zemědělskými pracemi a mimo to při dopravě na jaře sazenice často na cestě zasychají.

2. Příprava sazenic

Před výsadbou sadbu pečlivě prohlédneme. Všechny namrzlé a silně poškozené sazenice odstraníme. Zvlášť velkou pozornost musíme věnovat kořání, na jehož stavu závisí ujímání rostlin. Sazenice se silně poškozeným kořáním se k výsadbě nehodí a vyřadíme je. Kořeny, které jsou poněkud poškozeny hmožděním při dobývání, namrzlé, napadené rakovinou kořenů, odřežeme ostrými nůžkami nebo nožem až po zdravé, nepoškozené místo. Řezné plochy musí být hladké a co možno nejmenší.
U zdravých kořenů není třeba obnovovat řezy, provedené v době dobývání sazenic, zejména když řezné plochy těchto kořenů utvořily kalus (zával). Nové řezy obnažují opět rány a zdržují aktivní činnost kořenů. Nelze připustit ani zkracování a průklest zdravých kořenů, kromě kořenů příliš dlouhých a mezi sebou spletených. Praxe ukazuje, že se ovocné rostliny s mohutnými, zdravými a dobře rozvětvenými kořeny mnohem lépe ujímají a již v prvním roce výsadby vytvářejí dobré přírůstky.
V době přípravy sazenic k výsadbě musíme chránit jejich kořeny před zaschnutím. Kořeny musí být vždy zakryty půdou nebo pokryty vlhkým mechem, rohoží nebo pytlovinou. Také při dopravě sazenic na autech nebo vozech k místům výsadby musíme kořeny zakrýt. Před výsadbou stromů namáčíme kořeny do hlinité kaše, načež stromky připravíme k jámám a kořeny až do výsadby zasypeme zlehka zeminou. Za suchého počasí na jaře se doporučuje postavit sazenice před výsadbou na několik hodin kořeny do vody.
Jen silné, dobře vyvinuté sazenice se dobře ujmou a rostou v sade. Při pokusech Výzkumného ovocnářského ústavu I. V. Mičurina se ujalo v roce výsadby celých 100% dobře vyvinutých sazenic první třídy, kdežto u druhé třídy 87% a u třetí jen 75%. Při dalším pozorování vysázených sazenic se ukázalo, že slabé stromky se špatně vyvíjejí, a vysoké procento z nich uhynulo. Druhým rokem po výsadbě uhynula u I. třídy 3%, u II. třídy zašlo 8% a u III. třídy 25%.
I sazenice poškozené mrazy se špatně ujímají. Tak například v roce 1942 se v pokusném oddělení Ovocnářského ústavu I. V. Mičurina a v některých sovchozech a kolchozech mičurinského okresu v tamborské oblasti stromky vysazené se silně namrzlými pletivy většinou neujaly a zahynuly.
K výsadbě sadu lze používat jen sazenic stanoveného standardu.

3. Technika výsadby

Na správné výsadbě závisí dobré ujmutí a úspěšný růst ovocných stromů. Vlastní technika výsadby ovocných stromů je tato:
Doprostřed připravené jámy zarazíme oblý, hladký kůl, zbavený kůry, suků a všech nerovností, silný 5 cm a dlouhý 120 – 130 cm. (Výška kůlu musí být taková, aby nedosahoval spodních větévek koruny). Kůl zarazíme do dna jámy 15 – 20 cm hluboko, stromek k němu po výsadbě připoutáme. Pak zasypeme jámu asi do poloviny kyprou zeminou z vrchní vrstvy půdy. Zeminu sypeme do jámy tak, aby se u kůlu utvořil kopeček tvaru kužele. Při výsadbě se doporučuje přidat hnojivo . humus nebo kompost – v dávce 10 – 15 kg na každou jámu. Do vykopané jámy nesmíme dávat čerstvou nezetlelou chlévskou mrvu, protože by mohla při styku s řeznými plochami vyvolat ochuravění kořenů. Na kopeček nasypané zeminy postavíme ke kůlu stromek. Přitom má být kůl z té strany, odkud vanou silné větry. V jižních oblastech stavíme kůl z jižní strany stromu, abychom uchránili kmínek od popálení sluncem. Kořeny stromků rozložíme stejnoměrně na všechny strany, aby se nekřížily a vzájemně nedotýkaly.
Při výsadbě drží jeden pracovník stromek a jeho kořeny rozloží na kopečku. Druhý zároveň zasypává jámu prstí z vrchní vrstvy půdy. Při zasypávání jámy musíme dbát, aby zemina ke kořenům pevně přilnula, aby se mezi nimi neutvořily dutiny. Při zasypávání jámy stromkem několikrát mírně potřásáme. Jakmile jsou všechny kořeny dobře zasypány, přišlápneme pevně půdu, při čemž začínáme u okrajů jámy. Musíme přitom opatrně postupovat, abychom nepoškodili kořeny stromku. V kypré, neztužené půdě, s dutinami mezi kořeny, se stromy špatně ujímají,
Po zplanění jámy zeminou uděláme na zadržení vody kolem stromku okrouhlou mísu o průměru 130 – 140 cm.
Stromy musíme vysázet tak hluboko, aby byl kořenový krček po sednutí půdy v úrovni jejího povrchu. Hlubší výsadba zaviní slabý vývoj stromů a pozdní plodnost. Při mělké výsadbě se kořeny obnažují, zasychají a stromky odumírají. Aby se stromky lépe ujaly, zalijeme je po výsadbě bez zřetele na vlhkost půdy a na dobu výsadby, a to 2 až 3 konvemi na každý stromek. Při suchém počasí, na jaře a v létě závlahu dvakrát až třikrát opakujeme. Po zalití pokryjeme povrch mísy 8 – 10 cm silnou vrstvou suché zeminy nebo ještě lépe humusu, kompostu nebo rašeliny, abychom zachovali vláhu.
Rostliny vysazené za suchého počasí někdy dlouho neraší pro značnou ztrátu vody. Abychom tomu zabránili, ovineme kmínky stromků vlhkým mechem. Mech chrání rostliny před vypařováním a vytváří příznivé podmínky pro životní činnost kambia.
Po zalití a slehnutí půdy přivážeme vysazené stromky ke kůlům, aby je vítr nevyvrátil. Úvazek přiložíme na horní část kmínku, pod spodní větev koruny. Můžeme vázat lýkem, vrbovými proutky a jinými úvazovými pomůckami tak, že je stočíme ve tvaru osmičky mezi kůlem a kmínkem stromu. Takový úvazek je nejpevnější a zároveň nebrání při sedání půdy sednutí stromku.
V severních a středních oblastech přihrneme stromky vysázené na podzim po příchodu prvních mrazů zeminou do výšky 25 – 30 cm. Zeminu pro nakopčení odeberme dále od stromu z meziřadí sadu, aby se neutvořily jámy, v nichž se na jaře zadržuje voda. Přihrnutí chrání před silným promrzáním kořání. Záhy na jaře, před obděláváním půdy, opět půdu od stromků odhrneme a stejnoměrně ji rozhrneme po celém okruhu kolem kmínku.

4. Řez stromů po výsadbě

Vysázené stromky mají kořenový systém, který byl při dobývání silně zkrácen, kdežto nadzemní část zůstala plně zachována. Je přirození, že takový kořenový systém není s to, zajistit nadzemní část rostliny živinami a vodou. Abychom kořání odlehčili, zkrátíme částečnou hlavní větev korunky tím, že je seřízneme přibližně o třetinu ročního přírůstku. Děláme to záhy na jaře, před rozpukem pupenů, nezávisle na době výsadby stromů. Řez vysazených stromů se musí řídit požadavky vytvoření korunní kostry. Přitom zachováme základ koruny, jak byl vytvořen ve školce.

Tabulka nejlepších oplozovačů

A) Střední ovocnářské pásmo

Oplozovaná odrůda –   Nejlepší oplozovač

Jabloně

Antonovka obyčejná: Anýzové červené, Anýzové pruhované (žíhané), Bergamotová reneta, Borovinka, Hrušovka moskevská, Jadernička litevská, Jadernička šafránová, Krasokvět-Číňanka. Kurská zlatá reneta, Papírovka, Podzimní pruhované, Slavjanka, Skořicové pruhované, Titovka.

Antonovka těžká (600g): Antonovka obyčejná, Bezjaderka Mičurincova, Borovinka, Jadernička šafránová, Skořicové pruhované, Slavjanka.

Anýzové červené: Antonovka obyčejná, Skořicové pruhované.

Anýzové pruhované” Antonovka obyčejná, Borovinka, Jadernička litevská, Jadernička šafránová, Krasokvět-Číňanka, Papírovka.

Aport: Antonovka obyčejná, Skořicové pruhované.

Astrachaň bílý: Aport, Borovinka, Suislepper, Těrentěvka.

Babuškino: Antonovka obyčejná, Podzimní pruhované, Vargul voroněžský.

Baškirský krasokvět: Antonovka obyčejná, Anýzové pruhované, Semenáč Titovky.

Borovinka: Antonovka obyčejná, Anýzové červené, Anýzové pruhované, Jadernička litevská, Krasokvět-Číňanka, Papírovka, Podzimní pruhované, Serinka, Slavjanka.

Černý strom: Malt bagajevský, Podzimní pruhované, Skrut bílý.

Číňanka zlatá raná: Hrušovka moskevská, Papírovka.

Hrušovka moskevská: Antonovka obyčejná, Anýzové červená, Borovinka, Krasokvět-Číňanka, Papírovka, Podzimní pruhované, Pudovščina, Skořicové pruhované, Suislepper.

Chorošavka červená: Anýzové moskevské, Skořicové pruhované.

Jadernička čínská Antonovka obyčejná, Šafránové čínské.

Jadernička litevská: Antonovka obyčejná, Anýzové pruhované, Borovinka, Jadernička šafránová, Serinka.

Jadernička šafránová: Antonovka obyčejná, Krasokvět-Číňanka, Míšeňské čínské, Slavjanka.

Kalvil bílý letní: Skořicové pruhované.

Korobovka: Číňanka paninská, Papírovka, Průsvitné bílé, Suislepper.

Krasokvět-Číňanka: Antonovka obyčejná, Borovinka, Podzimní pruhované, Skořicové pruhované.

Kurská zlatá reneta: Antonovka obyčejná, Jadernička litevská.

Malt bagajevský: Hrušovka moskevská, Jaernička litevská, Papírovka, Ukrajinka.

Malt křížový: Borovinka, Krasokvět-Číňanka, Skořicové pruhované, Ukrajinka.

Miron cukrový: Průsvitné bílé.

Papírovka: Antonovka obyčejná, Anýzové pruhované, Hrušovka moskevská, Krasokvět-Číňanka, Suislepper.

Podzimní pruhované: Antonovka obyčejná, Antonovka těžká, Borovinka, Titovka.

Průsvitné bílé: Suislepper.

Pudovščina: Anýzové červené, Hrušovka moskevská.

Serinka: Jadernička litevská, Borovinka, Papírovka, Podzimní pruhované.

Skořicové pruhované: Antonovka obyčejná, Anýzové pruhované, Borovinka, Hrušovka moskevská, Krasokvět-Číňanka, Míšeňské čínské, Papírovka, Podzimní pruhované, Slavjanka, Šafránové čínské.

Oplozovaná odrůda - Nejlepší oplozovač

Skrut bílý: Antonovka obyčejná, Borovinka, Černý strom, Papírovka.

Slavjanka: Antonovka těžká, Jadernička šafránová, Krasokvět-Číňanka.

Suislepper: Číňanka zlatá rána, Hrušovka moskevská, Papírovka.

Šafránové čínské: Antonovka obyčejná, Jadernička šafránová, Krasokvět-Číňanka.

Titovka: Antonovka obyčejná.

Vargu voroněžský: Antonovka obyčejná, Podzimní pruhované.

Hrušně

Bergamotka podzimní: Bezjaderka, Tenkokvětá.

Bezjaderka: Bergamotka podzimní, Dcera blankové, Říjnová máslovka, Tenkokvětá.

Citronová: Sapežanka, Tenkokvětá.

Dcera Blankové: Říjnová máslovka, Vítězná máslovka.

Gliva ukrajinská: Citronová.

Kozlovská máslovka: Malgoržatka ruská.

Malgoržatka ruská: Bezjaderka, Malinovka, Vítězná máslovka.

Malinovka: Mičurinova zimní máslovka.

Mičurinova zimní máslovka: Dcera Blankové, Říjnová máslovka.

Říjnová máslovka: Mičurincova zimní máslovka.

Sapežanka: Bezjaderka.

Silnovětvá máslovka: Mičurinova zimní máslovka.

Tenkovětvá: Bezjaderka, Citronová, Dcera Blankové.

Vítězná máslovka: Malgoržtka ruská, Silnovětvá máslovka.

Višně

Antonovka – Kostyčevova č.2: Antonovka Kostyčevova č. 1, Kisljakovka, Mičurinova úrodná višeň.

Kisljakovka Antonovka: Kostyčevova č.2, Mičurincova úrodná višeň, Rastuňja.

Krása sevru: Ljubská, Mičurinova úrodná.

Krasnopacharská: Vladimirská.

Ljubská: Ljubská, Vladimirská.

Mičurinova úrodná: kisljakovka,Ljubská.

Místní pozdní : Místní raná, Vladimirská.

Místní raná : Místní pozdní, Rastuňja, Vladimirská.

Morela raná č.2: Rastuňja, Vladimirská.

Ostheimská višeň: Krasnopacharská, Kulenkampf.

Rastuňja: Morela raná č.2, Vladimirská.

Španělská kurská višeň: Vladimirská.

Šubinka: Vasiljevská, Vladimirská.

Ukrajinka: Ljubská, Mičirinova úrodná, Sajka.

Vladimirská: Amarelka kozlovská, Kulenkampf, Morela raná č. 2, Ostheimská višeň, Rastuňja.

Slivoně (švestky a slívy)

Červená podzimní:  Červená raná.

Červená raná:Červená podzimní, Kolchozní renkloda, Modrá raná, Švestka volžská č. 1, Trnka velkoplodná.

Modrá raná: Červená raná, Švestka volžská, Uljanovského.

Oplozovaná odrůda – Nejlepší oplozovač

Krakovská žlutá: Červená podzimní, Pulkovská, Švestka volžská č. 1, Trnka velkoplodná.

Pulkovská: Červená podzimní, Červená raná.

Trnka vlkoplodná: Švestka volžská č. 1.

Trnková renkloda: Kolchozní renkloda.

B) Jižní pásmo

Jabloň

Astrachaň bílý                                                  Ivanovské rané, Virginské růžové.

Banánové zimní                                               Kandil sinap, Orleánská reneta.

Baumannova reneta                                         Jadernička litevská, Kalvil sněžný, Londýnské, Simirenkova reneta.

Bojkovo                                                          Kalvil sněžný, Londýnské, Parména zlatá zimní, Simirenkova reneta.

Borovinka                                                        Astrachaň bílý, Astrachaň červený, Ivanovské rané.

Čelebi                                                             Parména letní, Parména zlatá zimní.

Fishovo                                                           Astrachaň bílý, Astrachaň červený, Borovinka, Virginské růžové.

Ivanovské rané                                                 Astrachaň bílý, Borovinka.

Kalvil bílý zimní                                                Banánové zimní.

Kanadská reneta                                              Šampaňská reneta.

Kandil sinap                                                    Orleánská reneta, Rozmatýnové bílé, Sary sinap, Šampaňská reneta.

Krasokvět žlutý                                                Kalvil bílý zimní.

Londýnské                                                       Landsberská reneta, Parména zlatá zimní, Kalvil sněžný, Simirenkova reneta.

Mantovanské                                                   Šampaňská reneta.

Orleánská reneta                                              Dobrý rolník, Šampaňská reneta.

Parména letní                                                   Parména zlatá zimní.

Parména zlatá zimní                                         Kalvil bílý zimní, Ladsberská reneta, Londýnské.

Peasgoodovo                                                 Orleánská reneta.

Rozmarýnové bílé                                            Kandil sinap, Londýnské [1]), Orleánská reneta, Rozmarýnové bílé, Šampaňská reneta.

Simirenkova reneta                                           Londýnské, Parména zlatá zimní.

Šampaňská reneta                                           Orleánská reneta.

Wagenerovo                                                    Landsberská reneta, Simirenkova reneta.

Virginské růžové                                              Astrachaň červený, Borovinka, Ivanovské rané, Landsberská reneta, Wegenerovo.

Hrušně

Bergamotka                                                     Saint germain.

Boscova lahvice                                              Děkanka zimní, Panna.

Clappova máslovka                                         Boscova lahvice.

Cukrová letní                                                    Děkanka zimní, Maria Luisa.

Děkanka zimní                                                  Saint Germainská.

Dielova máslovka                                            Děkanka zimní.

Hardenpontova máslovka                                 Boscova lahvice, Saint-Germainská.

Iljinka                                                               Panna.

Olivier de Setřes                                              Saint-Germainská.

Panna                                                             Děkanka zimní, Hájenka.

Oplozovaná odrůda                                           Nejlepší oplozovač

Pastornice                                                       Děkanka zimní.

Saint-Germainská                                             Děkanka zimní, Hardenpontova máslovka.

Toulouská pozdní                                             Hardenpontova máslovka.

Williamsova čáslavka                                       Boscova lahvice.

Slivoně

Anna Späthová                                                Altmanova renkloda, Kateřinská, Washington, vejčitá žlutá.

Domácí švestka                                               Anna Späthová, renkloda zelená, vejčitá žlutá, Vlaška.

Izium Erik                                                         Datlova.

Jefferson                                                        Altmanova renkloda, Viktorie, Mičurinova broskvová, renkloda zelená, Vlaška.

Kirkova                                                            Agenská (Ažanksá) švestka, Mičurinova broskvová, Vlaška.

Mičurinova broskvová                                      Altmanova renkloda, Vlaška.

Mirabelka nancyská                                          Altmanova renkloda.

Obrovská                                                        Anna Späthová, Renkloda, Viktorie.

Renkloda                                                         Domácí švestka, Vlaška.

Renkloda zelená                                               Agenská švestka, Altmanova renkloda, Kirkova, Viktorie, Mičurinova broskvová, Washington, Vejčitá žlutá.

Washington                                                     Altmanova renkloda, Izium Erik, Viktorie.

Vejčitá žlutá                                                     Anna Späthová, renkloda zelená, Viktorie.

Viktorie                                                            Altmanova renkloda, Mičurinova broskvová, Washington.

Vlaška                                                             Mičurinova broskvová.

Třešně

Daiberova černá chrupka                                  Droganova žlutá, Hedelfingerská, Jaboulayova (Lyonská raná), Ramon Oliva, Rychlice.

Dönissenova žlutá                                           Napoleonova růžová.

Droganova žlutá                                              Grollova, Napoleonova chrupka.

Dubnová černá                                                Daiberova chrupka, Napoleonova chrupka.

Eltonova                                                         Anglická černá.

Francouzská černá                                           Napoleonova růžová, Ramon Oliva.

Grollova                                                          Droganova žlutá, Napoleonova růžová, Žlutá.

Jaboulayova                                                    Daiberova chrupka, Droganova žlutá.

Kassinova raná                                                Dönissenova žlutá, Droganova žlutá, Jaboulayova, Napoleonova růžová, Rychlíce.

Napoleonova chrupka                                      Droganova žlutá, Ramon Oliva.

Napoleonova růžová                                        Eltonova, Kassinova raná.

Ohioská                                                           Dönisseova žlutá, Jaboulayova.

Ramon Oliva                                                    Černý orel, Daiberova chrupka, Francis.

Riversova raná                                                 Černý orel.

Rychlice                                                          Francois, Jaboulayova, Kassinova raná.

Sladkovišeň raná                                             Daiberova chrupka, Knightova černá.

Tatarská černá                                                 Žlutá.

Žlutá                                                               Kassinova raná.

Višně

Anadolská                                                       Morela pozdní, Španělská višeň.

Ostheimská višeň                                             Anadolská, Anglická raná.

Podbělksého                                                   Anglická raná.

Španělská višeň                                               Anadolská.