1. Vlašský ořešák

Patří do rodu Juglans, do čeledi ořešákovitých. Jeho mohutné stromy dorůstají výšky 30 m i více. Průměr kmene bývá až 150 cm. Má košatou a hustou korunu. Dosahuje věku 200 až 300 let. Začíná plodit za 8 až 10 let po výsadbě. Průměrná sklizeň z jednoho dospělého stromu bývá 200 až 300 kg. Miluje lehké, teplé, písčitohlinité půdy, nesnáší přílišnou vlhkost. Roste jako jednotlivý strom i v souvislých porostech.
Hlavní výsadby vlašského ořešáku jsou v jižních oblastech: na Kavkaze, v Ukrajině, v Moldavii. Jednotlivé stromy proti mrazu nejodolnějších odrůd se vyskytují v kurské a voroněžské oblasti.
Ořechů se používá čerstvých. Kromě toho se zavařují a nakládají, ale vyrábí se z nich olej a barvy. Listů, kůry a rubiny ořechů se používá na barvení tkanin. Ze dřeva se vyrábí hodnotný nábytek.

2. Líska

Líska se vyskytuje v 90 druzích. V SSSR se pěstuje 5 druhů: líska obyčejná, velkoplodná, pontická, turecká a americká.
Je rozšířena v celé evropské části SSSR. Roste v osamělých skupinách i v rozsáhlejších porostech.
Tržní porosty lísky jsou soustředěny hlavně v jižních oblastech: na černomořském pobřeží Kavkazu, v západní Gruzii, v Azerbajdžanu, v horské části Krymu. Na půdu není líska náročná. Roste dobře na všech půdách, ne však na bažinatých. Má buď keřovitý, nebo stromkovitý tvar, dosahuje výšky 7 až 8 m. rozmnožuje se kříženci a kořenovými odnožemi. Začíná plodit ve věku 4 až 5 let. Sklizeň kolísá od 0,5 do 3,5 tun z hektaru.

3. Pekan (Carya pecan)

Je mohutný strom, dorůstá výšky 30 až 60 m a tvoří široce rozloženou korunu. Kmen dosahuje průměru 2 až 2,5 m. vyniká dlouhověkostí a velkou úrodností. Dospělý strom dává až 250 kg plodů. Začíná plodit v 6. až 8. roce po štěpování. Pekan je dřevina teplého, mírně vlhkého, vlahého podnebí. Pěstuje se hlavně na černomořském pobřeží.

4. Pistácie

Je teplomilná rostlina dosti odolná proti suchu. Roste na horských svazích. V SSSR se málo pěstuje, převážně ve Střední Asii. Rostlina má tvar keře nebo stromu o výšce až 7 m. Má hustou, kulovitou korunu. Plodů pistácie se používá zejména v cukrářství jako „zelených mandlí“.

1. Višeň

Višeň patří k čeledi růžovitých (Rosaceae) a k rodu Primus, sekce Eu-Cerasus. Celkem je 127 odrůd višní. V kultuře pěstované odrůdy višní pocházejí od obyčejné višně, stepní višně, čínské plantážní višně; jdou však též známi kříženci (hybridi) mezi stepní a obyčejnou višní i třešní. Z peckových druhů je višeň v SSSR nejrozšířenější kulturou. Zaujímá v jednotlivých oblastech 30% všech ovocných výsadeb. Hranice rozšíření (areálu) višní se shodují s hranicemi jabloní. Avšak hlavní výsadby višní jsou soustředěny ve středním pásmu: v oblasti ivanovské, gorkovské, moskevské, tulské, rjažaňské, tamborské, voroněžské a kurské, v Povolží a v Ukrajině.
Na rozdíl od jiných ovocných druhů jsou mnohé odrůdy višní způsobilé tvořit odmladky, kterými se višně často i rozmnožují. Višeň se rozmnožuje též štěpováním.
Odrůdy višní se dělí na dvě skupiny: keřovité a stromovité.
Keřovité višně vynikají velikou odolností proti mrazům a svou ranou plodností. Začínají plodit ve 2 až 3 letech po výsadbě. Dosahují výšky až 2 m, mají několik silných větví, kulovitou korunu se šlahounovitými, tenkými, holými větvemi. Keřovité višně dosahují věku 20 až 25 let. Avšak při způsobilosti keřovitých višní tvořit odmladky mohou se obnovovat po dlouhou dobu. Typickými představiteli keřovitých višní jsou odrůdy: Vladimirská, Osteheimská, Ljubská, Mičurincova úrodná.
Stromovité višně jsou dosti velké stromy, dosahující výšky 5 – 7 m, se silným kmenem, s trvalými hlavními větvemi a kompaktní korunou. Začínají rodit za 4 až 5 let po výsadbě; odrůdy jako Rastuňa začínají plodit za 8 až 10 let. Jejich odolnost proti mrazům je podstatně nižší než keřovitých. Typickými představiteli stromovitých višní jsou odrůdy: Španělská višeň, Španělská kurská višeň; amarelky: Kozlovská, Kentská, Růžová. Průměrný věk stromu je 20 až 30 let.
Doba zrání je u odrůd mimořádně rozmanitá. Takové odrůdy, jako Kentská a Španělská kurská, dozrávají v první polovině června. Odrůdy Ljubská a Mičurincova úrodná dozrávají v srpnu. Zrání plodů v různou dobu v údobí delším dvou měsíců má velký význam pro konzervárenský průmysl a prodlužuje značně údobí poživatelnosti čerstvých plodů.
I v úrodnosti jsou mezi druhy višně velké rozdíly.
Ve středním pásmu je velmi úrodná úroda Ljubská, která dává až 80 kg plodů z jednoho stromu. Plody vynikají chuťovými vlastnostmi. Spotřebují se jak čerstvé, tak i ke zpracování na kompoty, šťávy, sirupy a na velmi jakostní likéry a vína.

2. Třešeň

Ušlechtilí třešeň patří k botanickému rodu Primus, sekce Eu-Cerasus a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Jako divoce rostoucí je známý jen jeden druh třešně, z kterého dnes pocházejí všechny kulturní odrůdy. Stromy jsou tvarem poněkud podobné stromovitým višním, avšak třešeň je mohutnější a dosahuje výšky až 10 m; jednotlivé stromy dokonce až 25 m. dožívají se věku 80 až 100 let. Třešeň je dosti náročná na teplo a málo odolná proti mrazu.
Hlavní výsadby třešní jsou soustředěny na Krymu, na Severním Kavkazu a v Dagestanu. V těchto oblastech zaujímá třešeň z peckovitých druhů první místo. Severní hranice rozšíření třešně pochází Minskem, Charkovem směrem ke Stalingradu. Některé odolnější odrůdy rostou v kurské, voroněžské, a dokonce i v leningradské oblasti. Třešeň začíná plodit za 5 až 6 let po výsadbě. Dává velkou sklizeň 150 až 200 kg z jednoho stromu. Plody se upotřebují hlavně čerstvé. Zpracovávají se i průmyslově (zavařenina, kompoty a jiné konzervy).

3. Slivoň

Ušlechtilá slivoň patří k botanickému rodu Primus (sekce Prunophora) a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Divoce rostoucí slivoně je 29 různých typů. Pěstuje se z nich 11 druhů: domácí, trnoslíva, trnka, zakavkazská slíva, americká slíva, americká domácí, kanadská, ussurijská, divoká husí, čínská úzkolistá a Simonovova.
Slivoň je rozšířena na rozsáhlém území. Nejdůležitější výsadby slivoní jsou soustředěny hlavně na Krymu a na Kavkaze. Zvláště jsou rozšířeny v Moldavské SSR, kde tvoří 40% všech ovocných výsadeb. V oblastech středního pásma a v Povolží jsou málo rozšířeny, také na Urale a na Sibiři. V poslední době se začaly pěstovat v těchto oblastech odrůdy ussurijských a kanadských slivoní, vynikající neobyčejnou otužilostí proti mrazu. Na Dálném Východě se slivoň pěstuje ve větším rozsahu a je zde hlavním ovocným druhem.
Doba dozrávání plodů závisí na odrůdě. Taková odrůda, jako je Raná růžová, dozrává koncem července, avšak odrůda Trnková renkloda dorává koncem září. Strom slivoně dosahuje výšky 7 až 8 m a věku 26 až 30 let. Začíná plodit za 4 až 5 let po výsadbě.
Úrodnost je velká a dosahuje 150 kg z jednoho stromu. Plody se zužitkují jak čerstvé, tak i zpracované. Švestky se suší, zpracovávají na zavařeninu, povidla, víno.

4. Meruňka

Ušlechtilá meruňka patří k čeledi růžovitých (Rosaceae), k rodu Primus. Divoce rostoucí jsou evropské, sibiřské a mandžuské meruňky. Téměř všechny kulturní odrůdy pocházejí vesměs z jednoho evropského druhu.
Meruňka má dosti velké nároky na teplo. Evropské odrůdy rostou v místech, kde v zimě neklesne teplota pod – 25°C. Při mrazech – 28°C až – 30°C se poškozují květné pupeny i jednoleté výhony. Produkční výsadby jsou soustředěny hlavně na Severním Kavkazu, v Dagestanu a v Zakavkazsku.
Velký přetvořitel přírody I. V. Mičurin rozšířil pěstitelskou oblast meruněk a posunul hranici pěstování této důležité ovocné rostliny daleko na sever a na východ. Jím vypěstované odrůdy meruněk „Soudružka“ a „Mičurincova zlepšená“ dobře rostou a dávají velmi jakostní plody v oblastech středního černozemního pásma a v Povolží.
Na jaře začne velmi brzo kvést, takže jsou květy často poškozovány jarními mrazíky. Plody dozrávají přibližně za 40 dní po odkvětu. Strom začíná plodit brzy, za 5 až 6 let po výsadbě. V plné plodnosti dává vysokou sklizeň plodů, až 25 tun i více z 1 hektaru. Dosahuje výšky 3 až 7 metrů, vyznačuje se široce rozloženou, mírně zploštělou korunou.
Meruňka je dosti náročná na půdu. Dobře roste v půdách bohatých na humus a dobře odvodněných. Na těžkých hlinitých půdách roste špatně a trpí klejotokem. Plodů se používá čerstvých, ale zpracovávají se také na zavařeninu, kompoty a též se suší. Z meruňkových jader se vyrábí velmi jakostní stolní olej; mimo to se jader hodně používá v cukrářství.

5. Broskvoň

Broskvoň patří k botanickému podrodu rodu Primus čeledi růžovitých (Rosaceae). Všechny kulturní odrůdy pocházejí od jednoho druhu – divoké broskvoně. Dnes e pěstuje asi 3 000 odrůd broskvoně s rozmanitými hospodářskými vlastnostmi.
Broskvoň je poměrně odolná proti suchu a je náročná na teplo; některé její poněkud odolnější odrůdy snášejí krátce trvající nízké teploty až do – 20°C, ba i do – 25°C. Hlavní oblasti pěstování broskvoní jsou zakavkazské republiky a oblasti Severního Kavkazu.
Vyžaduje podobně jako meruňka kyprou, dobře odvodněnou půdu.
Strom dosahuje výšky 4 – 9 m; má řádkou rozložitou korunu. Broskvoň začíná dříve plodit než všechna ostatní ovocné druhy, a to 2. až 3. rok po výsadbě. Broskvoně vynikají pravidelnou a značnou plodností. Dosahují věku 18 – 20 let. Je mnoho různých odrůd broskvoní. Dozrávají v nejrůznější dobu, od konce června až do konce října. Plody se zužitkují jak čerstvé, tak i k průmyslovému zpracování: na kompoty a jiné konzervy i kandované.

6. Mandloň

Patří k podrodu mandloň (Amygdalus) rodu Primus a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Divoce roste v Zakavkazsku a v Turkestanu. Je teplomilná a proti suchu dosti odolná. Roste dobře na kamenitých i skalnatých půdách. Vlhká stanoviště nesnáší.
Mandloň má zatím omezené rozšíření. Nejvýznamnější výsadby jsou soustředěny ve střední Asii, v jižní oblasti Tadžikistánu a Turkmenské SSR. V ostatních jižních oblastech je málo rozšířena.)stromy dosahují výšky až 6 m; mají široce rozložitou korunu a dosahují průměrného věku 40 až 45 let. Začínají brzy plodit: za 2 až 3 roky po výsadbě. Sklizně 1 až 1,5 tuny plodů s hektaru.¨
Plody (semena) mandloně jsou sladké nebo hořké. Sladká jádra (mandle) se upotřebují v cukrářství, hořká při výrobě mandlového oleje. Mandloně se používá jako podnože pro broskvoně, hlavně v krymské oblasti.

1. Jabloň

Ušlechtilá jabloň patří k botanickému rodu jabloní (Malus) a do čeledi růžovitých (Rosaceae). Známe 25 různých druhů divoce rostoucích jabloní.
Všechny kulturní odrůdy jabloní pocházejí hlavně z těchto pěti hlavních druhů: 1) jabloň lesní, 2) jabloň plstnatá, 3) zakrslé jabloně různých typů: s červenou dužninou, duzén a janče, 4) jabloň slívovitá a 5) jabloň sibiřská šípková.
Ve standardním sortimentu ovocných kultur SSSR bylo rozšíření v praxi doporučeno asi 400 jabloňových odrůd. ve světovém sortimentu je známo více než 10 000 odrůd.
Jabloň je nejrozšířenější druh v SSSR. Díky veliké rozmanitosti botanických druhů, lišících se biologickými vlastnostmi a přizpůsobivostí různým půdním a klimatickým podmínkám, pěstují v Sovětském svazu jabloně na rozsáhlém území – od Oněžského jezera až po jižní hranice. Severovýchodní vegetační hranice jabloní pochází městem Nikolajem ve vologedské oblasti, Molotovem, severně od Sverdlovska a Omska, Minusinskem, Krasnojarskem, Vorošilovem a dále přes Přímořskou oblast na Sachalin. Severovýchodní hranice tržních výsadeb jabloňových probíhá poněkud jižněji. Vede od Leningradu k Jaroslavou, Ivanovu, Gorkému, Kazani a Ufě.
Nové odrůdy odolné proti mrazu, vypěstované metodami I. V. Mičurina, a používání poléhavých tvarů ovocných rostlin dává velké možnosti posunout hranice výsadeb pro trh na sever a na východ. Avšak hlavní tržní výsadby jsou soustředěny hlavně na jihu (na Krymu a na Kavkaze), ve středním pásmu (ve voroněžské, kurské, tamborské oblasti) a v Povolží.
V polních sadech neplodí většina jabloňových odrůd každý rok, nýbrž ob rok. Avšak v poslední době bylo dokázáno pokusy výzkumných ústavů, že je jabloň způsobilá dávat vysokou úrodu každý rok. Proto je nutné zachovávat v sadě vysokou úroveň agrotechniky: správně zpracovávat půdu, zapravovat hnojiva, odstraňovat plevele, bojovat proti nemocem a škůdcům, správně provést řez, účelně probírat, to je odstraňovat zčásti květní poupata nebo květy.
Doba zrání jablek závisí na odrůdě a půdních a klimatických podmínkách místa. Rané odrůdy dospívají ke sklizni v polovině srpna a pozdní v září a v říjnu. Velikost plodů kolísá u různých odrůd jabloní od velmi velikých plodů, dosahujících váhy 500 – 600 g, až k velmi drobným plodům o váze 6 – 8 g. většina odrůd pěstovaných v oblastech vyspělého ovocnářství poskytuje plody středních rozměrů, od 75 do 150 g. jablka se spotřebovávají hlavně čerstvá. Kromě toho se jich používá v rozsáhlé míře k průmyslovému zpracování. Vyrábí se z nich marmeláda, šťávy, zavařenina, víno; také se nakládají a suší.
Úrodnost je závislá na odrůdě, vzrůstových podmínkách a na agrotechnice. Průměrná roční sklizeň jednoho dospělého stromu je 100 až 200 kg i více. Z jednoho hektaru sadu se každým rokem sklidí 5 až 20 tun i více ovoce. Co do růstové síly dosahuje jabloň výšky 8 až 10 metrů a 10 až 12 metrů šíře v koruně.
Dlouhověkost jabloně kolísá podle odrůdových vlastností a podle péče od 30 do 200 let. Průměrný věk jabloňového sadu je 60 až 70 let.

2. Hrušeň

Ušlechtilá hrušeň patří k botanickému rodu hrušně (Pirus) a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Celkem je 30 různých druhů divoce rostoucích hrušní. Dnes se pěstuje více než 150 odrůd. Kulturní odrůdy pocházejí hlavně od těchto druhů: lesní (obyčejná) hrušeň, sněžná hrušeň, čínská písečná a ussurijská hrušeň.
Ve srovnání s jabloní e hrušeň mnohem méně rozšířena. V SSSR zaujímá jen asi 13% celkové plochy osázené ovocnými rostlinami. Kultura hrušní je hodně rozšířena v jižních oblastech SSSR: na Krymu, na Kavkaze, v Ukrajině a v Moldavii; v jednotlivých oblastech dosahuje až 30% (i více) celkové plochy jádrovin. S obzvláště rozsáhlými výsadbami hrušní se setkáváme na Krymu, kde dosahuje celková sklizeň hrušek v některých letech až 10 000 tun.
V minulých dobách byla hrušeň ve středním pásmu pro špatný sortiment málo rozšířena. Nyní, protože byly do pěstování zavedeny nové odrůdy, vypěstované I. V. Mičurinem a jeho stoupenci, nabývá hrušeň velkého významu i pro produkční ovocnářství v oblastech středního pásma. Největší odolností proti mrazům vynikají odrůdy hrušní vypěstované sibiřskými ovocnáři: Polja, Tjoma, Olga, Lida aj. Tyto odrůdy snášejí kruté mrazy Uralu, Sibiře a Dálného Východu.
Severní hranice pěstování hrušní vede od Leningradu na Jaroslavl, Gorkij, Kazaň, Čkalov. Severní hranice obchodního pěstování hrušní jde přes Kameněc-Podolsk, nikolajevskou oblast, Rostou na Donu ke kaspickému moři u Machač- Kaly.
Většina odrůd hrušní začíná plodit později než jabloně. Hlavní odrůdy začínají plodit za 10 až 12 i více let po výsadbě v sadě. Úrodnost kolísá silně podle odrůdy a agrotechniky. Hrušně vynikají velkou vzrůstovou silou, dosahují 12 – 15 m výšky; dožívají se delšího věku než jabloně. V Kolchozních sadech koročanského a bolše-troického okresu v kurské oblasti dosáhly hrušňové výsadby věku 200 i více let.
Hrušky vynikají mimořádnými chuťovými vlastnostmi. Používá se jich čerstvých a k průmyslovému zpracování. Vyrábějí se z nich kompoty, ovoce v cukru, lihuprosté nápoje, vína, hruškový koncentrát.

3. Kdoule

Kdoule je v ovocnářství málo rozšířena. Ve skupině jádrovin je nejteplomilnější rostlinou. Pěstuje se v jižních oblastech (na Kavkaze, na Krymu, v oblasti astrachaňské).
Kdoule tvoří polostrom 5 – 5,5 m vysoký s dosti hustou, kulovitou nepravidelnou a širokou korunou. Mladé výhony jsou hustě ochmýřeny, až hustě plstnaté; pupeny a rub listů jsou též silně plstnaté. Listy jsou poněkud protáhlého tvaru, široce vejčité. Kdoule kvete dosti pozdě. Květy jsou velké, bílé nebo narůžovělé, většinou jednotlivé; vyvíjejí se na koncích mladých přírůstků. Plody kdoule jsou velké, žluté barvy a pokryty měkkým, dosti hustým chmýřím.
Kdoule vyniká neobyčejně příjemnou vůní. Plody se čerstvé k jídlu nehodí, pro průmyslové zpracování jsou však velmi hodnotné. Vyrábění se z nich zavařeniny, ovocné rosoly a jiné hodnotné produkty.
V jižních oblastech se používá kdoule jako zákrskové podnože pro hrušně. I. V. Mičurin vypěstoval výsevem odolnou odrůdu, kdouli Severní, jako zákrskovou podnož vhodnou pro hrušně v oblastech středního pásma.

Růstové období zahrnuje v sobě vývoj mladé rostliny, počínajíc vyklíčením semen, až do začátku plodnosti. Vyznačuje se intenzivní tvorbou dřeva, vytvořením osy, založením hlavních korunních větví a tvorbou postranního obrostu z menších větévek. V téže době se též intenzivně rozvíjí do šířky a do hloubky kořenový systém. Agrotechnická opatření musí být v tomto údobí zaměřena na vytváření příznivých podmínek pro růst a vývoj ovocného stromu: vytvoření korunové kostry a postranního plodonosného obrostu.

2. Údobí růstu a plodnosti

Toto údobí začíná v okamžiku počínající plodnosti a pokračuje až do pravidelné plodnosti. U většiny odrůd jabloní a hrušní je odhadujeme přibližně věkem od 10 do 15 let. V tomto údobí pokračuje množení vegetativních přírůstků, avšak též tvorba množství plodonosných větévek. Plody dosahují největšího vývinu a nabývají vybarvení, vlastního příslušné odrůdě, a vysoké hodnoty. Agrotechnická opatření musí sledovat v této době tyto cíle: další vytváření koruny, mírné prosvětlování zastíněných větví tvořících kostru uvnitř koruny, vytvoření příznivých podmínek pro růst a vývoj vegetativních a plodných orgánů.

3. Údobí plodnosti a růstu

Toto údobí zahrnuje vývoj ovocných rostlin od počátku pravidelné plodnosti do dosažení vysokých sklizní. U jabloní a hrušní se toto údobí odhaduje do 20 let věku. Vyznačuje se dalším zvýšením počtu postranního plodonosného obrostu, ochabnutím růstu vegetativních orgánů a značným posílením vývoje kořenového systému ve svrchních vrstvách půdy.
Agrotechnika v tomto období spočívá hlavně v mírném průklestu slabých zastíněných větví, tvořících kostru koruny, a v mírném zkracování větví kostry na obvodu koruny. Velká pozornost se věnuje ošetřování půdy (zpracování, vpravování hnojiv, závlaze).

4. údobí plodnosti

toto údobí je charakterizováno nejvyšší plodností. U jádrovin začíná po 20 letech a trvá přibližně do 40 let.
V tomto údobí je možno pozorovat poměrně slabý růst větví tvořících kostru koruny, hromadné tvoření plodonosných větévek a plodonošů a odumírání plodonosného obrostu uvnitř koruny.
Agrotechnická opatření musí směřovat k vytvoření nejpříznivějších podmínek, zajišťujících vysokou a každoroční plodnost, k ochraně rostliny před nepříznivými klimatickými vlivy a také před škůdci a nemocemi; v této době se doporučuje zkracovat konce větví tvořících kostru a proklešťovat přehoustlé části koruny.

5. Údobí plodnosti a zasychání

u jabloní a hrušní začíná toto údobí přibližně ve věku od 45 do 50 let. Vyznačuje se postupným poklesem tvorby nových plodonosných větévek a stále větším odumíráním plodonosných větévek i větví, na nichž narostly. I když dávají stromy velkou sklizeň, jsou plody malé; lze pozorovat ostře vyhraněnou periodičnost plodnosti.
Agrotechnická opatření jsou v tomto údobí stejná jako údobí plné plodnosti, jen s tím rozdílem, že průklest a zkracování základních větví mají větší rozsah.
Kromě toho se intenzivně ošetřuje kmen stromu; je nutno léčit rány, které nabývají každým rokem větších rozměrů a které se obtížněji zacelují než u mladého kmene.

6. Údobí zasychání, plodnosti a růstu

V tomto údobí lze pozorovat další ustávání životní činnosti rostliny. Z počátku odmírají menší části kostry a později větší větve, rozložené v jednotlivých částech koruny. Odumírají též jednotlivé hlavní kořeny a nové vznikají v místech blízkých stromu. Zároveň se zmenšuje objem koruny a snižuje se úrodnost. Zato však se objevuje nová vlna růstu vegetativních větví ze spodních spících pupenů nebo na jednotlivých větvích obrostu. Tyto výhony mají vzhled vlků a rostou přímo (vertikálně) vzhůru. U jabloní začíná toto údobí v 50 letech.
Agrotechnická opatření jsou stejná jako v předcházejícím údobí. Kromě toho je nutno vytvářet nejpříznivější podmínky pro vývoj nově vytvořených vlkovitých větví, aby se z nich vytvořila nová koruna stromu.

7. Údobí zasychání, růstu a plodnosti

Toto údobí začíná u jabloní ve věku asi 50 až 60 let; u hrušní ještě později. Vyznačuje se hromadným zasycháním velkých větví kostry, intensivním vývojem nových výhonů (typu vlků) ve spodní části koruny a prudkým poklesem plodnosti. V tuto dobu odumírají vzdálenější části starých kořenů a tvoří se nové kořeny blíže paty stromu.
Agrotechnická opatření jsou stejná jako v předchozím údobí. Kromě toho je nutno vytvořit podmínky pro náhradu starých částí koruny mladými základními větvemi, vytvořenými z vlků. Odstraňujeme proto staré zasychající větve, které se nahrazují narůstajícími větvemi vlkovitými.

8. Údobí zasychání a růstu

U jabloní a hrušní nastává toto údobí přibližně po 60 až 70 letech. Vyznačuje se značným odumíráním velkých větví koruny, ztrátou všech plodových orgánů a zánikem plodnosti. V souvislosti s hromadným odumíráním hlavních větví se u paty základních větví tvoří ze spících pupenů nové vlky. Výsadby, které dosáhly tohoto údobí vývoje, ztrácejí hospodářskou hodnotu, a proto se vyklučí; takové stromy lze ponechat jen tehdy, je-li třeba zachovat některou cennou odrůdu.

9. Údobí růstu

Na začátku tohoto údobí odumírá celá koruna stromu; životní činnost je zachována jen ve spodní části kmene, zvláště u jeho paty, kde se tvoří nový životný porost: začíná nový vývojový cyklus stromu z kořenového podrostu. Takový vývoj se v praxi nepřipouští, a strom se před začátkem tohoto údobí vyklučí.
Znalost vývojového cyklu ovocných rostlin v různých růstových údobích jejich života má velký význam pro výsadbu. taková znalost pomáhá správně používat rozličných agrotechnických opatření v různých údobích růstu a vývoje ovocných stromů a keřů drobného ovoce. Délka vzrůstových údobí vývoje ovocných rostlin závisí na druhových a odrůdových vlastnostech pěstovaných druhů a odrůd, jakož i na souhrnu opatření používané agrotechniky. Použitím příslušných agrotechnických opatření lze značně zkrátit nebo prodloužit dobu toho nebo onoho údobí.

1. Kořenový systém

Kořenový systém (kořání) ovocné rostliny je základ, z něhož vyrůstá nadzemní část. Na mohutnosti vývoje kořání závisí ve značné míře mohutnost růstu, dlouhověkost i úrodnost ovocné rostliny. Vývoj kořenů závisí na druhových zvláštnostech rostliny, podnože a roubu, na věku rostliny, na vláhových poměrech v půdě (na ornici a spodině), na jejích mechanických vlastnostech, na chemickém složení a způsobu obdělávání půdy.
Kořenový systém ovocných rostlin je utvořen z hlavních a postranních kořenů, kořenového vlášení a vlásků. Hlavní neboli kůlové kořeny jsou zvlášť vyvinuty u hrušně a jiných ovocných stromů, které vyrostly ze semen bez přesazení. U většiny štěpovaných rostlin, a též u rostlin, které vyrostly z oddělků a řízků, jsou základní kořeny vyvinuty slabě, a naopak jsou dobře vyvinuty postranní kořeny.
Ovocné stromy i keře mají značně mohutné kořání, které proniká daleko na strany a hluboko do půdy. Proto vynikají větší odolností proti suchu než obilniny a zelenina. Zvláštní odolností proti suchu vyniká oliva, fíkovník, mandloň a pistácie. Je.li v půdě dostatek vláhy a živin, nepronikají kořeny příliš daleko do stran. Naopak, při nedostatku, vláhy a živin pronikají při hledání potravy daleko do okolí rostliny. Odkrytím půdy se můžeme přesvědčit, že kořeny dospělé jabloně pronikají na strany do vzdálenosti až 15 km od kmene. U slivoně a mandloně pronikají kořeny od kmene ještě dále.
Kořeny ovocných stromů a keřů pronikají též velmi hluboko do půdy. Tak například u jabloně a hrušně dosahují jednotlivé kořeny hloubky 3 – 4 m, u višně, slivoně a třešně 1,5 – 2 m, u meruňky 4 – 4,5 m, u mandloně 6 m, u maliníku, rybízu a angreštu 1,5 m, u jahodníku 60 cm.
Je však nutné podotknout, že hlavní část kořání je rozložena ve vrchních úrodných vrstvách půdy, u jabloně v hloubce 20 – 80 cm, u hrušně 1 – 1,5 m, u višně, slivoně a třešně 15 – 50 cm, u révy 0,45 – 1,5 m, u maliníku, rybízu a angreštu 10 – 30 cm, u jahodníku 8 – 15 cm.
Na hlavních kořenech vyrůstá kořenové vlášení jsou to drobné plsťovité kořínky s velkým množstvím tenkých a jemných savých vychlípenin, pouhým okem neviditelných. Vlásečné vychlípeniny jsou savé orgány, kterými stoupá do všech kořenů půdní vláha s rozpuštěnými neústrojnými živinami, nutnými pro rostlinu. Vlásečné vychlípeniny nejsou trvalé, podle síly vzrůstu kořenového vlášení odumírají a na jejich místě narůstají nové.

2. Osa

Osou nazýváme nadzemní část rostliny, tvořenou z kmene, základních větví, větévek a výhonků (obrostu). Tato část tvoří kostru ovocné rostliny a nese na sobě listy, pupeny, květy a plody.
Na rozhraní mezi osou a kořeny, nad povrchem půdy, je tak zvaný kořenový krček. Na tomto místě se stýkají pletiva osy s pletivy kořenů.
Kmenem nazýváme svislý orgán rostliny, nesoucí v horní části větve. Rozlišujeme vlastní kmen a kmen prodlouženy. Vlastní kmen je spodní část osy, od kořenového krčku až po první rozvětvení (postranní větev). Horní část osy od první základní větve až po vrchol, nesoucí postranní větve, se nazývá střední prodlouženy kmen neboli vedoucí prodloužení kmene.
Z prodlouženého kmene vycházejí boční čili postranní větve, nazýváme základní větvě prvního řádu. Na základních větvích prvního řádu vyrůstají vedlejší postranní větve neboli větve druhého řádu. Na těchto větvích druhého řádu jsou větve třetího řádu atd.

3. Koruna

Střední prodlouženy kmen spolče se základními větvemi tvoří korunu stromu.
Na základních a vedlejších větvích vyrůstají v určitých místech krátké plodonosné větévky, které tvoří pupeny, z nichž se vyvíjejí květy a plody.
Plodonosné větévky bývají různých typů. U jádrového ovoce (jabloně, hrušně) to jsou kroužkovité výrůstky, plodonosné trnce, plodové výhonky; u peckovin (višně, slivoně, třešně a jiných) kytičkové větévky a plodonosné trnce.
Kroužkovitými výrůstky nazýváme zcela krátké plodonosné větévky (3-5 cm) s prstencovitě sestavenými jizvami po odpadlých listech a pupenových šupinách.
Plodonosné trnce jsou plodonosné větévky, poněkud delší než kroužkovité výrůstky (od 5 – 15 cm), postavené v ostrém nebo dokonce v pravém úhlu k hlavní ose; mnohdy jsou plodonosné trnce zakončeny kroužkovitými výrůstky.
Plodonosné výhonky (prýty) jsou nejdelší plodonosné větévky (delší než 15 cm), jsou zakončeny květným pupenem. Plodonosné prýty jsou většinou poněkud obloukovité a přisedají k větvi ve větším úhlu.
Mnohé plodonosné větévky se změní během doby ve víceleté, rozvětvené plodonosné, které se nazývají plodonoši. Tvoří se jen u jádrovin. Jejich životaschopnost je rozdílná a kolísá mezi 5 až 15 i více lety. U peckovin nazýváme plodonosné větévky kytičkovými plodonoši; postranní květné pupeny jsou na nich shloučeny blízko sebe a kytičky jsou zakončeny na vrcholku vegetativním pupenem. U slivoně nazýváme krátké plodonosné větévky plodonosnými trnci. Kromě plodonosných větévek bývají u peckovin i větévky smíšené, nesoucí květné i vegetativní pupeny. Smíšené větévky bývají prostředně dlouhé.
Na základních i vedlejších větvích se každoročně tvoří dřevěné přírůstky, které nazýváme letorosty. Tyto výhony mají na sobě listy umístěné v určitém pořadí.

4. Listy

Listy jsou velmi důležitými orgány rostliny. Vlivem slunečních paprsků tvoří listy z ovzdušného kysličníku uhličitého, minerálních solí a vody ústrojné látky, ze kterých se pak tvoří větve, kmen a koruna rostliny a jimiž se vyživují a vyvíjejí plody. Význam listů je v životě rostliny opravdu veliký. Dobře vyvinuté listy umožňují normální růst rostliny a zvyšují její odolnost proti nepříznivým podnebním podmínkám.
List se skládá z čepele, která je plochá, široká a ze spodní zúžené části – řapíku, kterým list přirůstá k výhonu. Listy jsou na výhonu rozmístěny v určitém pořadí, závislém na druhových a odrůdových zvláštnostech rostliny. Místo, kde list přirůstá k výhonku, se nazývá patka a část letorostu mezi dvěma patkami – internodium.

5. Pupeny

V paždích listů se tvoří pupeny. Pupeny bývají vegetativní (dřevné) a květné. Z vegetativních pupenů se mohou vytvořit ve vegetačním období buď krátké kroužkovité výrůstky s růžicí listovou, nebo dlouhé dřevné výhony. Z pupenů se někdy vyvinou jen květy, pak je nazýváme květnými; někdy však se z nich vyvinou květy s jedním nebo s několika listy a výhony, pak nazýváme tyto pupeny smíšenými.
Vyspělý květný pupen je složen na konci vegetačního období z těchto částí: z obalových šupin, ze základů kališních lístků, z vlastního květu s korunními plátky, tyčinkami a pestíky, ze základu postranních oček, z nichž se později tvoří výhonky. Pupeny nejsou věkem a vyspělostí na téže větvi stejné. U ovocných rostlin jsou na normálních výhonech umístěny nejvyvinutější pupeny ve střední a horní části výhonu, u keřů drobného ovoce jsou ve spodní části výhonu.
Pupeny bývají normální a spící. Normální pupeny vyraší hned v příštím roce po svém vytvoření, kdežto spící pupeny mohou zůstat nezměněné i po několik let, a vyraší teprve pod vlivem určitých okolností, ovlivňujících rostlinu (řezem, poškozením mrazy). Ze spících pupenů vznikají většinou velmi silné výhony svislého růstu, s dlouhými internodiem, které nazýváme vlky.
Kromě uvedených pupenů, které se tvoří v paždích listů, bývají ještě pupeny nahodilé (adventivní), vyvíjející se na kořenech rostlin nebo na ose z kalusu ). Rašení pupenů z osního kalusu lze pozorovat zřídka, kdežto na kořenech rostlin se vyskytnou výhony dosti často, zvláště u drobnoplodých rostlin a též u višně, jabloně a jiných druhů.

6. Květy

Květy jsou pohlavními ústroji rostlin. Ovocné rostliny kvetou za svého života mnohokrát, zpravidla každý rok. Některé odrůdy jádrovin, zvláště jabloně, kvetou při nízkém stupni agrotechniky každý druhý nebo třetí rok nebo periodicky v ještě delších přestávkách.
Květ má kališní lístky, korunní plátky, tyčinky a semeník. Nejdůležitějšími částmi květu jsou: pestík – samičí pohlavní ústrojí, a tyčinky – samčí pohlavní ústrojí, nesoucí prašníky. Květy různých rostlin bývají rozličného uspořádání. U jedněch rostlin mají květy tyčinky a pestík,to je samčí i samičí pohlavní ústrojí; takové květy jsou nazývány obojaké (hermafroditní). U jiných rostlin mají květy buď jen tyčinky, nebo jen pestíky; takové květy nazýváme různopohlavní. Rostliny, které mají oba druhy různopohlavních květů (květy prašníkové a květy pestíkové), například líska, vlašský ořešák, nazýváme jednodomé. Rostliny, které mají jen mužské nebo ženské květy, například některé jahodníky, nazýváme dvoudomé.
Vyvine-li se z jednoho pupenu několik květů, tvoří květenství. Počet květů v květenství bývá nestejný a závisí na druhu a rodovém původu rostliny. Tak například u meruňky a broskvoně bývají květy jednotlivé, u višně, hrušně a jabloně má květenství 5 – 6 květů, u révy má květenství tvar laty s několika sty květů.
Doba květu u ovocných rostlin závisí na jejich druhových a odrůdových vlastnostech, na zeměpisné poloze, na podmínkách agrotechniky a na věku rostlin. Podle doby, v níž ovocné rostliny kvetou, rozdělují se na rostliny raně, středně a pozdě kvetoucí. K raně kvetoucím patří líska lombardská, mandloň, meruňka; k středně kvetoucím broskvoň, višeň, slivoň, hrušeň, jabloň, kdoule; k pozdě kvetoucím maliník, réva a jiné. Je však nutno poznamenat, že v témž obvodu dochází ke kvetení v různou dobu. To závisí hlavně na počasí jarního období. Tak například při normálně teplém počasí začínají kvést jabloně v podmínkách moskevské oblasti v polovině května. V roce 1945 začaly pro opožděný příchod jara a pro studené jarní počasí kvést jabloně až koncem první dekády června, to je o 3 týdny později. Na dobu kvetení má též vliv poloha. Na jižních svazích začíná doba květu dříve než na svazích skloněných k severu.
Délka doby květu závisí hlavně na počasí. Je-li jaro velmi teplé a suché, odkvetou ovocné rostliny za týden, kdežto za vlhkého a studeného jarního počasí se doba květu protáhne na více než 2 týdny.

7. Opylení a oplodnění

Opylení. V době květu přenáší vítr nebo hmyz pyl uzrálý v prašnících na bliznu pestíku. Říkáme tomu opylení. Většina odrůd ovocných kultur je cizosprašných (autosterilních). To znamená, že k jejich oplodnění musí být pyl přenesen z jedné odrůdy na druhou.
K opylení může dojít různými způsoby. Při jednom způsobu padá pyl s tyčinkami na bliznu pestíku téhož květu; při druhém způsobu se přenáší pyl z květu na květ téhož stromu; při třetím se pyl přenáší ze stromu na strom téže odrůdy. Všechny uvedené způsoby nazýváme samoopylením (autogamií). Přenese-li se pyl z květu jedné odrůdy na květ jiné odrůdy, například s Antonovky na Borovinku, nazýváme takové opylení křížením.
U většiny ovocných odrůd se tvoří násada plodů po křížení. Jsou však i takové odrůdy, zvláště u peckovin, které nasazují plody po opylení vlastním pylem. Tyto odrůdy nazýváme samosprašnými. Musíme připomenout, že odrůdy samosprašných druhů dávají při křížení vyšší výnosy než při opylení vlastním pylem.
Samosprašné ovocné rostliny mohou dávat úrodu plodů jak z jednotlivých, izolovaně stojících stromů nebo keřů, tak i z větších výsadeb stromů nebo keřů stejné odrůdy. Cizosprašné rostliny mohou plodit jen tehdy, jsou-li vysázeny spolu s jinými odrůdami – opylovači. Kromě biologických vlastností rostlin má i počasí značný vliv na výsledek opylení. Za studeného a deštivého počasí není opylení normální, opylí se jen malé procento květů. Teplé počasí se slabými dešti pomáhá k dobré,u opylení květů.
Oplodnění. Blizna pestíku je pokryta lepkavou tekutinou a chloupky. Proto na ni z počátku přilnou pylová zrnka, která se dostala na bliznu, a za nějakou dobu počnou klíčit. Nejprve se na pylovém zrnku objeví malý hrbolek, který postupně vyrůstá v láčku. Tato pylová láčka proniká do čnělky, vnikne do semeníku a k zárodku. V zárodku je zárodečný vak. Pylová láčka pronikne zárodek, vzrůstá do něho a vnikne do zárodečného vaku. Přitom se jeho obal rozpouští a jeho obsah se rozlije.
Splynutí obsahu pylového zrna a zárodečného vaku nazýváme oplodněním. Po oplodnění začíná semeník rychle růst. V této době začínají opadávat korunní plátky. Blizna pestíku odpadne také, zůstane jen semeník. Narůstající semeník vytvoří plod a v zárodku utvoří semeno. Přenesením pylu na bliznu pestíku nenastává ještě vždycky oplodnění.

8. nasazování a vývin plodů

Z většiny ovocných rostlin nevzniknou plody, i když se začaly nasazovat. U jabloní, višní a hrušní se dále vyvíjí pouze nepatrné množství květů (nejvíce 8 až 10%). Ostatní květy a semeníky předčasně opadají. Semeníky opadávají u ovocných rostlin ve třech obdobích. První opadávání nastává v době květu nebo neprodleně po odkvětu, druhé asi dva týdny po odkvětu, třetí asi za měsíc až půl druhého měsíce po odkvětu. Poslední opad nazýváme též červnovým opadem nasazených plodů.
Předčasný opad semeníků způsobují různé příčiny: nedokonalé utváření květů, nepravidelnosti při opylení a oplodnění, nepříznivé podnební podmínky, poškození květů škůdci a nemocemi a nedostatečná výživa minerálními živinami.
První a druhý opad semeníků je způsoben hlavně nepravidelností opylení a oplodnění, kdežto třetí neboli „červnový“ je zpravidla způsoben nedostatečnou výživou rostlin dusíkatými látkami. Zkušenosti získané pokusy dokazují, že pronikavý vliv na zastavení červnového opadávání nasazených plodů má pohnojení dusíkatými hnojivy před květem. Na toto opadávání má též velký vliv nedostatek vláhy v půdě. Při suchém počasí v první polovině léta trpí rostliny nedostatkem vláhy, takže se listy svinují, nasazené plody se špatně vyvíjejí a opadávají.
Nasazené plody, které zůstaly na rostlinách zachovány, se vyvíjejí a mění se ve zralé plody. Normálně vyvinutý plod má nepropustnou slupku, dužninu, jádřincová pouzdra a semena.
Při vývoji nastávají v plodu chemické změny, při kterých se tvoří ze škrobu cukr; v tomto období se plod zvětšuje, mění se jeho zbarvení a chuť. Zbarvení a chuťové vlastnosti plodu závisí též na vnějších podmínkách: na vlhkosti vzdušné, na přítomnosti neústrojných a ústrojných látek v půdě a na světelné intenzitě. Tyto vnější podmínky můžeme hodně usměrňovat vhodnými agrotechnickými opatřeními.
Botanicky se dělí plody na malvice, peckovice, bobule a plody skořápkové. K malvicím patří jablko, hruška, kdoule; k peckovicím višeň, slíva, švestka, broskev, meruňka; k bobulím vinná réva, rybíz a srstka; ke skořápkovým plodům patří vlašský ořech a kaštan.