1. Vlašský ořešák

Patří do rodu Juglans, do čeledi ořešákovitých. Jeho mohutné stromy dorůstají výšky 30 m i více. Průměr kmene bývá až 150 cm. Má košatou a hustou korunu. Dosahuje věku 200 až 300 let. Začíná plodit za 8 až 10 let po výsadbě. Průměrná sklizeň z jednoho dospělého stromu bývá 200 až 300 kg. Miluje lehké, teplé, písčitohlinité půdy, nesnáší přílišnou vlhkost. Roste jako jednotlivý strom i v souvislých porostech.
Hlavní výsadby vlašského ořešáku jsou v jižních oblastech: na Kavkaze, v Ukrajině, v Moldavii. Jednotlivé stromy proti mrazu nejodolnějších odrůd se vyskytují v kurské a voroněžské oblasti.
Ořechů se používá čerstvých. Kromě toho se zavařují a nakládají, ale vyrábí se z nich olej a barvy. Listů, kůry a rubiny ořechů se používá na barvení tkanin. Ze dřeva se vyrábí hodnotný nábytek.

2. Líska

Líska se vyskytuje v 90 druzích. V SSSR se pěstuje 5 druhů: líska obyčejná, velkoplodná, pontická, turecká a americká.
Je rozšířena v celé evropské části SSSR. Roste v osamělých skupinách i v rozsáhlejších porostech.
Tržní porosty lísky jsou soustředěny hlavně v jižních oblastech: na černomořském pobřeží Kavkazu, v západní Gruzii, v Azerbajdžanu, v horské části Krymu. Na půdu není líska náročná. Roste dobře na všech půdách, ne však na bažinatých. Má buď keřovitý, nebo stromkovitý tvar, dosahuje výšky 7 až 8 m. rozmnožuje se kříženci a kořenovými odnožemi. Začíná plodit ve věku 4 až 5 let. Sklizeň kolísá od 0,5 do 3,5 tun z hektaru.

3. Pekan (Carya pecan)

Je mohutný strom, dorůstá výšky 30 až 60 m a tvoří široce rozloženou korunu. Kmen dosahuje průměru 2 až 2,5 m. vyniká dlouhověkostí a velkou úrodností. Dospělý strom dává až 250 kg plodů. Začíná plodit v 6. až 8. roce po štěpování. Pekan je dřevina teplého, mírně vlhkého, vlahého podnebí. Pěstuje se hlavně na černomořském pobřeží.

4. Pistácie

Je teplomilná rostlina dosti odolná proti suchu. Roste na horských svazích. V SSSR se málo pěstuje, převážně ve Střední Asii. Rostlina má tvar keře nebo stromu o výšce až 7 m. Má hustou, kulovitou korunu. Plodů pistácie se používá zejména v cukrářství jako „zelených mandlí“.

1. Višeň

Višeň patří k čeledi růžovitých (Rosaceae) a k rodu Primus, sekce Eu-Cerasus. Celkem je 127 odrůd višní. V kultuře pěstované odrůdy višní pocházejí od obyčejné višně, stepní višně, čínské plantážní višně; jdou však též známi kříženci (hybridi) mezi stepní a obyčejnou višní i třešní. Z peckových druhů je višeň v SSSR nejrozšířenější kulturou. Zaujímá v jednotlivých oblastech 30% všech ovocných výsadeb. Hranice rozšíření (areálu) višní se shodují s hranicemi jabloní. Avšak hlavní výsadby višní jsou soustředěny ve středním pásmu: v oblasti ivanovské, gorkovské, moskevské, tulské, rjažaňské, tamborské, voroněžské a kurské, v Povolží a v Ukrajině.
Na rozdíl od jiných ovocných druhů jsou mnohé odrůdy višní způsobilé tvořit odmladky, kterými se višně často i rozmnožují. Višeň se rozmnožuje též štěpováním.
Odrůdy višní se dělí na dvě skupiny: keřovité a stromovité.
Keřovité višně vynikají velikou odolností proti mrazům a svou ranou plodností. Začínají plodit ve 2 až 3 letech po výsadbě. Dosahují výšky až 2 m, mají několik silných větví, kulovitou korunu se šlahounovitými, tenkými, holými větvemi. Keřovité višně dosahují věku 20 až 25 let. Avšak při způsobilosti keřovitých višní tvořit odmladky mohou se obnovovat po dlouhou dobu. Typickými představiteli keřovitých višní jsou odrůdy: Vladimirská, Osteheimská, Ljubská, Mičurincova úrodná.
Stromovité višně jsou dosti velké stromy, dosahující výšky 5 – 7 m, se silným kmenem, s trvalými hlavními větvemi a kompaktní korunou. Začínají rodit za 4 až 5 let po výsadbě; odrůdy jako Rastuňa začínají plodit za 8 až 10 let. Jejich odolnost proti mrazům je podstatně nižší než keřovitých. Typickými představiteli stromovitých višní jsou odrůdy: Španělská višeň, Španělská kurská višeň; amarelky: Kozlovská, Kentská, Růžová. Průměrný věk stromu je 20 až 30 let.
Doba zrání je u odrůd mimořádně rozmanitá. Takové odrůdy, jako Kentská a Španělská kurská, dozrávají v první polovině června. Odrůdy Ljubská a Mičurincova úrodná dozrávají v srpnu. Zrání plodů v různou dobu v údobí delším dvou měsíců má velký význam pro konzervárenský průmysl a prodlužuje značně údobí poživatelnosti čerstvých plodů.
I v úrodnosti jsou mezi druhy višně velké rozdíly.
Ve středním pásmu je velmi úrodná úroda Ljubská, která dává až 80 kg plodů z jednoho stromu. Plody vynikají chuťovými vlastnostmi. Spotřebují se jak čerstvé, tak i ke zpracování na kompoty, šťávy, sirupy a na velmi jakostní likéry a vína.

2. Třešeň

Ušlechtilí třešeň patří k botanickému rodu Primus, sekce Eu-Cerasus a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Jako divoce rostoucí je známý jen jeden druh třešně, z kterého dnes pocházejí všechny kulturní odrůdy. Stromy jsou tvarem poněkud podobné stromovitým višním, avšak třešeň je mohutnější a dosahuje výšky až 10 m; jednotlivé stromy dokonce až 25 m. dožívají se věku 80 až 100 let. Třešeň je dosti náročná na teplo a málo odolná proti mrazu.
Hlavní výsadby třešní jsou soustředěny na Krymu, na Severním Kavkazu a v Dagestanu. V těchto oblastech zaujímá třešeň z peckovitých druhů první místo. Severní hranice rozšíření třešně pochází Minskem, Charkovem směrem ke Stalingradu. Některé odolnější odrůdy rostou v kurské, voroněžské, a dokonce i v leningradské oblasti. Třešeň začíná plodit za 5 až 6 let po výsadbě. Dává velkou sklizeň 150 až 200 kg z jednoho stromu. Plody se upotřebují hlavně čerstvé. Zpracovávají se i průmyslově (zavařenina, kompoty a jiné konzervy).

3. Slivoň

Ušlechtilá slivoň patří k botanickému rodu Primus (sekce Prunophora) a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Divoce rostoucí slivoně je 29 různých typů. Pěstuje se z nich 11 druhů: domácí, trnoslíva, trnka, zakavkazská slíva, americká slíva, americká domácí, kanadská, ussurijská, divoká husí, čínská úzkolistá a Simonovova.
Slivoň je rozšířena na rozsáhlém území. Nejdůležitější výsadby slivoní jsou soustředěny hlavně na Krymu a na Kavkaze. Zvláště jsou rozšířeny v Moldavské SSR, kde tvoří 40% všech ovocných výsadeb. V oblastech středního pásma a v Povolží jsou málo rozšířeny, také na Urale a na Sibiři. V poslední době se začaly pěstovat v těchto oblastech odrůdy ussurijských a kanadských slivoní, vynikající neobyčejnou otužilostí proti mrazu. Na Dálném Východě se slivoň pěstuje ve větším rozsahu a je zde hlavním ovocným druhem.
Doba dozrávání plodů závisí na odrůdě. Taková odrůda, jako je Raná růžová, dozrává koncem července, avšak odrůda Trnková renkloda dorává koncem září. Strom slivoně dosahuje výšky 7 až 8 m a věku 26 až 30 let. Začíná plodit za 4 až 5 let po výsadbě.
Úrodnost je velká a dosahuje 150 kg z jednoho stromu. Plody se zužitkují jak čerstvé, tak i zpracované. Švestky se suší, zpracovávají na zavařeninu, povidla, víno.

4. Meruňka

Ušlechtilá meruňka patří k čeledi růžovitých (Rosaceae), k rodu Primus. Divoce rostoucí jsou evropské, sibiřské a mandžuské meruňky. Téměř všechny kulturní odrůdy pocházejí vesměs z jednoho evropského druhu.
Meruňka má dosti velké nároky na teplo. Evropské odrůdy rostou v místech, kde v zimě neklesne teplota pod – 25°C. Při mrazech – 28°C až – 30°C se poškozují květné pupeny i jednoleté výhony. Produkční výsadby jsou soustředěny hlavně na Severním Kavkazu, v Dagestanu a v Zakavkazsku.
Velký přetvořitel přírody I. V. Mičurin rozšířil pěstitelskou oblast meruněk a posunul hranici pěstování této důležité ovocné rostliny daleko na sever a na východ. Jím vypěstované odrůdy meruněk „Soudružka“ a „Mičurincova zlepšená“ dobře rostou a dávají velmi jakostní plody v oblastech středního černozemního pásma a v Povolží.
Na jaře začne velmi brzo kvést, takže jsou květy často poškozovány jarními mrazíky. Plody dozrávají přibližně za 40 dní po odkvětu. Strom začíná plodit brzy, za 5 až 6 let po výsadbě. V plné plodnosti dává vysokou sklizeň plodů, až 25 tun i více z 1 hektaru. Dosahuje výšky 3 až 7 metrů, vyznačuje se široce rozloženou, mírně zploštělou korunou.
Meruňka je dosti náročná na půdu. Dobře roste v půdách bohatých na humus a dobře odvodněných. Na těžkých hlinitých půdách roste špatně a trpí klejotokem. Plodů se používá čerstvých, ale zpracovávají se také na zavařeninu, kompoty a též se suší. Z meruňkových jader se vyrábí velmi jakostní stolní olej; mimo to se jader hodně používá v cukrářství.

5. Broskvoň

Broskvoň patří k botanickému podrodu rodu Primus čeledi růžovitých (Rosaceae). Všechny kulturní odrůdy pocházejí od jednoho druhu – divoké broskvoně. Dnes e pěstuje asi 3 000 odrůd broskvoně s rozmanitými hospodářskými vlastnostmi.
Broskvoň je poměrně odolná proti suchu a je náročná na teplo; některé její poněkud odolnější odrůdy snášejí krátce trvající nízké teploty až do – 20°C, ba i do – 25°C. Hlavní oblasti pěstování broskvoní jsou zakavkazské republiky a oblasti Severního Kavkazu.
Vyžaduje podobně jako meruňka kyprou, dobře odvodněnou půdu.
Strom dosahuje výšky 4 – 9 m; má řádkou rozložitou korunu. Broskvoň začíná dříve plodit než všechna ostatní ovocné druhy, a to 2. až 3. rok po výsadbě. Broskvoně vynikají pravidelnou a značnou plodností. Dosahují věku 18 – 20 let. Je mnoho různých odrůd broskvoní. Dozrávají v nejrůznější dobu, od konce června až do konce října. Plody se zužitkují jak čerstvé, tak i k průmyslovému zpracování: na kompoty a jiné konzervy i kandované.

6. Mandloň

Patří k podrodu mandloň (Amygdalus) rodu Primus a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Divoce roste v Zakavkazsku a v Turkestanu. Je teplomilná a proti suchu dosti odolná. Roste dobře na kamenitých i skalnatých půdách. Vlhká stanoviště nesnáší.
Mandloň má zatím omezené rozšíření. Nejvýznamnější výsadby jsou soustředěny ve střední Asii, v jižní oblasti Tadžikistánu a Turkmenské SSR. V ostatních jižních oblastech je málo rozšířena.)stromy dosahují výšky až 6 m; mají široce rozložitou korunu a dosahují průměrného věku 40 až 45 let. Začínají brzy plodit: za 2 až 3 roky po výsadbě. Sklizně 1 až 1,5 tuny plodů s hektaru.¨
Plody (semena) mandloně jsou sladké nebo hořké. Sladká jádra (mandle) se upotřebují v cukrářství, hořká při výrobě mandlového oleje. Mandloně se používá jako podnože pro broskvoně, hlavně v krymské oblasti.

1. Jabloň

Ušlechtilá jabloň patří k botanickému rodu jabloní (Malus) a do čeledi růžovitých (Rosaceae). Známe 25 různých druhů divoce rostoucích jabloní.
Všechny kulturní odrůdy jabloní pocházejí hlavně z těchto pěti hlavních druhů: 1) jabloň lesní, 2) jabloň plstnatá, 3) zakrslé jabloně různých typů: s červenou dužninou, duzén a janče, 4) jabloň slívovitá a 5) jabloň sibiřská šípková.
Ve standardním sortimentu ovocných kultur SSSR bylo rozšíření v praxi doporučeno asi 400 jabloňových odrůd. ve světovém sortimentu je známo více než 10 000 odrůd.
Jabloň je nejrozšířenější druh v SSSR. Díky veliké rozmanitosti botanických druhů, lišících se biologickými vlastnostmi a přizpůsobivostí různým půdním a klimatickým podmínkám, pěstují v Sovětském svazu jabloně na rozsáhlém území – od Oněžského jezera až po jižní hranice. Severovýchodní vegetační hranice jabloní pochází městem Nikolajem ve vologedské oblasti, Molotovem, severně od Sverdlovska a Omska, Minusinskem, Krasnojarskem, Vorošilovem a dále přes Přímořskou oblast na Sachalin. Severovýchodní hranice tržních výsadeb jabloňových probíhá poněkud jižněji. Vede od Leningradu k Jaroslavou, Ivanovu, Gorkému, Kazani a Ufě.
Nové odrůdy odolné proti mrazu, vypěstované metodami I. V. Mičurina, a používání poléhavých tvarů ovocných rostlin dává velké možnosti posunout hranice výsadeb pro trh na sever a na východ. Avšak hlavní tržní výsadby jsou soustředěny hlavně na jihu (na Krymu a na Kavkaze), ve středním pásmu (ve voroněžské, kurské, tamborské oblasti) a v Povolží.
V polních sadech neplodí většina jabloňových odrůd každý rok, nýbrž ob rok. Avšak v poslední době bylo dokázáno pokusy výzkumných ústavů, že je jabloň způsobilá dávat vysokou úrodu každý rok. Proto je nutné zachovávat v sadě vysokou úroveň agrotechniky: správně zpracovávat půdu, zapravovat hnojiva, odstraňovat plevele, bojovat proti nemocem a škůdcům, správně provést řez, účelně probírat, to je odstraňovat zčásti květní poupata nebo květy.
Doba zrání jablek závisí na odrůdě a půdních a klimatických podmínkách místa. Rané odrůdy dospívají ke sklizni v polovině srpna a pozdní v září a v říjnu. Velikost plodů kolísá u různých odrůd jabloní od velmi velikých plodů, dosahujících váhy 500 – 600 g, až k velmi drobným plodům o váze 6 – 8 g. většina odrůd pěstovaných v oblastech vyspělého ovocnářství poskytuje plody středních rozměrů, od 75 do 150 g. jablka se spotřebovávají hlavně čerstvá. Kromě toho se jich používá v rozsáhlé míře k průmyslovému zpracování. Vyrábí se z nich marmeláda, šťávy, zavařenina, víno; také se nakládají a suší.
Úrodnost je závislá na odrůdě, vzrůstových podmínkách a na agrotechnice. Průměrná roční sklizeň jednoho dospělého stromu je 100 až 200 kg i více. Z jednoho hektaru sadu se každým rokem sklidí 5 až 20 tun i více ovoce. Co do růstové síly dosahuje jabloň výšky 8 až 10 metrů a 10 až 12 metrů šíře v koruně.
Dlouhověkost jabloně kolísá podle odrůdových vlastností a podle péče od 30 do 200 let. Průměrný věk jabloňového sadu je 60 až 70 let.

2. Hrušeň

Ušlechtilá hrušeň patří k botanickému rodu hrušně (Pirus) a k čeledi růžovitých (Rosaceae). Celkem je 30 různých druhů divoce rostoucích hrušní. Dnes se pěstuje více než 150 odrůd. Kulturní odrůdy pocházejí hlavně od těchto druhů: lesní (obyčejná) hrušeň, sněžná hrušeň, čínská písečná a ussurijská hrušeň.
Ve srovnání s jabloní e hrušeň mnohem méně rozšířena. V SSSR zaujímá jen asi 13% celkové plochy osázené ovocnými rostlinami. Kultura hrušní je hodně rozšířena v jižních oblastech SSSR: na Krymu, na Kavkaze, v Ukrajině a v Moldavii; v jednotlivých oblastech dosahuje až 30% (i více) celkové plochy jádrovin. S obzvláště rozsáhlými výsadbami hrušní se setkáváme na Krymu, kde dosahuje celková sklizeň hrušek v některých letech až 10 000 tun.
V minulých dobách byla hrušeň ve středním pásmu pro špatný sortiment málo rozšířena. Nyní, protože byly do pěstování zavedeny nové odrůdy, vypěstované I. V. Mičurinem a jeho stoupenci, nabývá hrušeň velkého významu i pro produkční ovocnářství v oblastech středního pásma. Největší odolností proti mrazům vynikají odrůdy hrušní vypěstované sibiřskými ovocnáři: Polja, Tjoma, Olga, Lida aj. Tyto odrůdy snášejí kruté mrazy Uralu, Sibiře a Dálného Východu.
Severní hranice pěstování hrušní vede od Leningradu na Jaroslavl, Gorkij, Kazaň, Čkalov. Severní hranice obchodního pěstování hrušní jde přes Kameněc-Podolsk, nikolajevskou oblast, Rostou na Donu ke kaspickému moři u Machač- Kaly.
Většina odrůd hrušní začíná plodit později než jabloně. Hlavní odrůdy začínají plodit za 10 až 12 i více let po výsadbě v sadě. Úrodnost kolísá silně podle odrůdy a agrotechniky. Hrušně vynikají velkou vzrůstovou silou, dosahují 12 – 15 m výšky; dožívají se delšího věku než jabloně. V Kolchozních sadech koročanského a bolše-troického okresu v kurské oblasti dosáhly hrušňové výsadby věku 200 i více let.
Hrušky vynikají mimořádnými chuťovými vlastnostmi. Používá se jich čerstvých a k průmyslovému zpracování. Vyrábějí se z nich kompoty, ovoce v cukru, lihuprosté nápoje, vína, hruškový koncentrát.

3. Kdoule

Kdoule je v ovocnářství málo rozšířena. Ve skupině jádrovin je nejteplomilnější rostlinou. Pěstuje se v jižních oblastech (na Kavkaze, na Krymu, v oblasti astrachaňské).
Kdoule tvoří polostrom 5 – 5,5 m vysoký s dosti hustou, kulovitou nepravidelnou a širokou korunou. Mladé výhony jsou hustě ochmýřeny, až hustě plstnaté; pupeny a rub listů jsou též silně plstnaté. Listy jsou poněkud protáhlého tvaru, široce vejčité. Kdoule kvete dosti pozdě. Květy jsou velké, bílé nebo narůžovělé, většinou jednotlivé; vyvíjejí se na koncích mladých přírůstků. Plody kdoule jsou velké, žluté barvy a pokryty měkkým, dosti hustým chmýřím.
Kdoule vyniká neobyčejně příjemnou vůní. Plody se čerstvé k jídlu nehodí, pro průmyslové zpracování jsou však velmi hodnotné. Vyrábění se z nich zavařeniny, ovocné rosoly a jiné hodnotné produkty.
V jižních oblastech se používá kdoule jako zákrskové podnože pro hrušně. I. V. Mičurin vypěstoval výsevem odolnou odrůdu, kdouli Severní, jako zákrskovou podnož vhodnou pro hrušně v oblastech středního pásma.