1. Rozmnožování odnožemi neboli odkopky (kořenovými odmlaky)

Mnohé odrůdy višní a slivoní tvoří každým rokem hodně kořenových odnoží. Těchto jednoletých přírůstků můžeme použít jako podnoží. Jak dokazuje praxe mnoha školkařů, ujímají se očka a roubovanci naštěpovaní na višňové odkopky rostou stejně jako na podnožích vypěstovaných ze semene. Používání višňových a pivoňových odkopků jako podnoží umožňuje ovocným školkám značně zvýšit produkci sadby těchto velmi hodnotných a raných ovocných druhů.
Odkopy dobýváme v sadě na podzim, když ukončily růst, a necháme je založení v zemi až do jara. Brzy na jaře je vsadíme na první tabuli školky jako podnože kulturních odrůd.

Na první tabuli školky se školkují semenáče první a druhé skupiny z první a druhé třídy. Třetí třída zůstává obvykle v semeništi k přeškolkování (dorůstání) a odpad se zničí.

1. Přepichování za zelena

Úspěch přepichování, závisí na dobře jeho provedení, na zásobení přesazených mladých rostlin vláhou a na dalším ošetření.
Semenáčky přepichujeme zpravidla v době, kdy mají jen děložní lístky („klepítka“). Semenáče, které už mají dva normální lístečky, snášejí již těžko přepichování. Utvoří-li semenáče již větší počet lístků, dává jejich přesazení špatné výsledky. Proto se nesmíme s přepichováním semenáčků nikdy opozdit. Je to zvláště důležité v suchých a částečně suchých oblastech.
Pozemek určený k přepichování semenáčků je nutno připravit předem, již na podzim. Na podzim půdu dobře pohnojíme a zoráme na hrubou brázdu. Na jaře ji převláčíme a znovu přeořeme. Semenáče většinou přepichujeme na záhonky 25 m dlouhé a 1 až 1,2 m široké. Mezi záhony ponecháme cestičky široké 40 – 50 cm. Před rozsazováním záhony vydatně zaléváme, naznačíme budoucí řádky a často hned vyznačíme již místa semenáčků v řádku. Řádky volíme obvykle napříč záhonu. Vzdálenosti mezi řádky jsou 20 cm a mezi semenáčky v řádcích 8 – 10 cm. záhony rozdělíme zvláštním řádkovačem, složeným ze 4 podélných a 4 příčných latí s hřeby.
Po přípravě stanoviště k přepichování počneme odebírat semenáčky z výsevných záhonů. Abychom semenáčky nepoškodili, zavlažíme vydatně záhony před dobýváním. Semenáčky dobýváme malou, dobře přiostřenou dřevěnou lopatkou. Nejprve je velmi opatrně odebereme podél řádku (z jedné strany), načež je z půdy vyjmeme rukou. Vyňaté semenáče ukládáme hned do mísy s vodou nebo s rozředěnou hlinitou kaší. Chorobné a zdeformované semenáčky při dobývání vyřadíme. Zdravým, k přesazení způsobilým semenáčkům zkrátíme ostrým nožem kořeny asi o 1/3 až ½ jejich délky.
Semenáčky přepichujeme časně ráno nebo odpoledne, když již ubývá teploty. V době sucha zaléváme záhony asi hodinu před přepichováním.
Nejdůležitější podmínkou pro úspěšné přepichování je správné semenáčky sázet. Semenáčky sázíme „kolíkem“. Sázecí kolík je z tvrdého dřeva (dubové, javorové, březové), 20 cm dlouhý a 1,5 cm silný, na spodním konci je zašpičatěn, na horním zaoblen a uhlazen.
Technika vysazování semenáčů:
Při přepichování uchopíme semenáček opatrně za jeden děložní lístek dvěma prsty levé ruky (palcem a ukazováčkem) a pravou rukou vtlačíme kolík svisle do země v místě, naznačeném znamenákem, a to do hloubky poněkud větší, než je délka kořínků semenáče. Potom vsuneme semenáček do vyhloubené jamky až po děložní lístky, přidržíme jej levou rukou a pravou vtlačíme kolík opět do země, avšak již šikmo a poněkud hlouběji., trochu stranou od první vyhloubené jamky. Poté jej vzpřímíme do směru semenáčku vloženého do jamky a kořeny semenáčku přitiskneme půdou. Nerovnosti, které na záhony povstaly po přitlačení kořínků semenáčku, srovnáme tím, že přejedeme kolíkem dvakrát po povrchu půdy.
Zvláštní pozornost je nutno věnovat při přesazování tomu,aby nebyl kořínek semenáče v jamce ohnut a aby byl ze všech stran dobře přitisknut půdou. Je také nutno dbát, aby srdéčko (vegetační vrcholek) semenáčku nebylo půdou zasypáno. Po přepíchání důkladně semenáčky zavlažíme a zastíníme před slunečním žárem drobnou slámou. Dále je ošetřujeme soustavným zaléváním, ochranou před poškozením škůdci a nemocemi a kypřením půdy.
Po přesazení zaléváme zpočátku semenáče denně. Podle toho, jak se ujímají, postupně přestáváme zalévat. Hojným zaléváním v prvních dnech po výsadbě bývají děložní lístky zahrnuty splavenou půdou. Abychom tomu zabránili, musíme rostliny denně pečlivě prohlížet a opatrně špičkou kolíku vyprostit půdou zaplavené děložní lístky. Po přepichování zakryjeme semenáčky, jak jsme se již zmínili, , na ochranu proti slunečnímu žáru slámovou řezankou, kterou odstraníme, jakmile se zdárně ujmou.
Půdu kypříme a proti škůdcům a nemocemi bojujeme po přepichování stejně jako v semeništi.

2. Přepichování „klíčenců“

Tato metoda se liší od obvykle ho přepichování „za zelena“ v tom, že se děje v době, kdy právě začínají semenáčky prorážet půdní povrch, tedy ve stadiu, kdy se jejich děložní lístky ještě nerozevřely. K přepichování klíčenců se vysévají semena do truhlíčků nebo do chladného pařeniště, do vlhkého písku, promíchaného s drobným humusem. Truhlíky uložíme do pařeniště nebo do skleníku, kde se udržuje teplota 12 – 15°C. Byla-li vysetá semena dobře stratifikována, vyklíčí za 7 až 8 dní klíčenci a prorazí povrch půdy. V tuto dobu je vyjmeme z truhlíků, zkrátíme jim kořínky a vysadíme je na záhony určené k přesazování.
Není-li pozemek určený n přepichování ještě připraven, nebo je-li studené počasí, a semenáčky začínají narůstat, umístíme truhlíky ve sklepě, dáme je na led nebo na sníh a necháme je tak až do výsadby. Technika přepichování klíčence je stejná jako při přepichování za zelena. Po přepichování klíčence pokrýváme záhony humusem ve vrstvě 1 – 1,5 cm. zakrytí řádků humusem chrání semenáčky před jarními mrazy, otepluje půdu a zabraňuje vytvoření škraloupu.
Přepichování klíčence proti přepichování za zelena je velmi výhodné. Především se při něm hospodárněji využije semen a prosty z nich vzešlé jsou vyrovnané a stejnoměrné. Za druhé není třeba přepíchané klíčence tolik zalévat, dobře se ujímají a za teplého počasí rychle rostou.
Kromě toho je možno přepichováním klíčence prodloužit údobí růstu podnoží o 2 až o 3 týdny. V době, kdy se semenáčky přepíchané za zelena začínají teprve zotavovat, dosahují již semenáčky přepíchané jako klíčenci výšky 20 cm. proto má toto přepichování velký hospodářský význam v severovýchodních a středních oblastech.

Na záhonech a také na menších plochách volného výsevu rušíme (kypříme) půdní škraloup ručně, železnými hráběmi nebo zvláštními, k tomu zhotovenými drtiči škraloupu. Tuto práci musíme dělat velmi opatrně, abychom nepoškodili klíčící semena a mladé, jemné klíčence.

Po vzejití semen, jakmile začnou semenáče tvořit první pár normálních lístečků (mimo lístečky děložní), jednotíme je, při čemž ponecháme semenáčky v řádcích na vzdálenost 2 – 3 cm. při jednocení ponecháváme zpravidla semenáče silnější a semenáče slabší odstraníme. Je-li v době jednocení sucho, zavlažíme před jednocením řádky semenáčů vodou.

Při jednocení neodhazujeme vyřazené semenáčky, nýbrž je ukládáme do zvláštních misek s vodou nebo s řídkou hlinitou kaší. Podle potřeby je rozsadíme jednak v řádcích na vyhynulá místa, zčásti na zvláštním přípravném pozemku.

Za 2 až 3 týdny opět jednotíme semenáče jádrovin a peckovin. Přitom ponecháváme semenáče jádrovin v řádku na vzdálenost 4 – 7 cm a semenáče peckovin na vzdálenost 3 – 4 cm.

V květnu a v červnu, nepršelo-li vůbec nebo byli-li málo srážek, je nutno vzešlé semenáče hojně zalévat. Doporučuje se zalévat zvečera, aby mohla půda do východu slunce dobře pojmout vláhu.

Na těžkých, nestrukturních půdách (bez drobtovité struktury) po silných deštích se tvoří rychle škraloup, který ornici vysuší, a připravuje tak mladé semenáče o vláhu. Škraloup rozrušíme, kypříme-li půdu pravidelně, čímž zároveň bojujeme proti plevelům. Kolikrát půdu kypříme, to závisí na místních podmínkách a na stupni zaplevelenosti pozemku. Ve středním pásmu kypříme semeniště šestkrát až sedmkrát za léto.

Mezi řádky kypříme půdu potažním kultivátorem, v řádcích mezi rostlinami zahradními motykami. Plevel z řádků odstraňujeme ručně, vytrháváme jej i s kořeny, avšak opatrně, abychom nepoškodili semenáče.

Kypření půdy je velmi těžká a obtížná práce, a proto se jí máme pokud možno vyhnout. Tvorbě škraloupu je možno zabránit tím, že půdu v řádcích pokrýváme brzy na jaře po první okopávce humusem. Často pokrýváme i půdu mezi řádky, k čemuž používáme řezanky ze slámy.

Abychom posílili vzrůst a zvýšili výrobu standardních podnoží, přihnojíme semenáče rychle účinnými minerálními nebo ústrojnými hnojivy. Z minerálních hnojiv používáme ledku, z organických močůvky. V pásmu podzolovaných půd je pro výživu semenáčů zapotřebí 80 – 90 kg a v pásmu půd černozemních a kaštanových 60 – 70 kg čistého dusíku na hektar. Uvedená hnojiva je dobré rozdělit na dvě dávky: polovinu dáme brzy na jaře a druhou dávku za 25 – 30 dní po první dávce.

Dávku minerálních hnojiv rozpustíme před použitím ve vodě a upravíme na koncentraci 0,1 – 0,15%. Hnojíme potom do brázdiček hlubokých 10 – 15 cm, které vyhloubíme ve vzdálenosti 15 – 20 cm z každé strany řádku. Po přihnojení zahrneme brázdičky motyčkou. Minerální hnojiva dusíkatá můžeme dát na povrch suchá.

Při ošetřování vysetých semen jádrovin a peckovin má velký význam boj se škůdci a nemocemi. Ze škůdců působí na semenáčích největší škody mšice, drátovci a ponravy, z chorob strupovitost a skvrnitost listů.

Mšice poškozují listy a mladé vrcholky semenáčů, z nichž vysávají šťávy. Při nedostatečné péči může mšice nejen zastavit normální vývoj semenáčů, ale může je dokonce i úplně zničit. Proto při prvním výskytu mšic postřikujeme semenáče nebo je omýváme jedovatými (pro mšice) roztoky nikotinsulfátu nebo anabasinsulfátu s mazlivým mýdlem. Obojího používáme v koncentraci 0,1%, to je na jeden litr vody dáváme 1 g nikotinsulfátu nebo anabasinsulfátu a na 100 litrů jejich roztoku přidáváme 400 g mazlavého mýdla.

Drátovci jsou nebezpeční tím, že ohlodávají (skeletují) kořeny semenáčů. Nejvíce je jich na zaplavených pozemcích. Nejlépe se proti nim bojuje, když očistíme pozemek před výsevem a v létě od plevelů.

Ponravy, podobně jako drátovci, okusují kořeny semenáčů. Vyskytují se nejčastěji poblíž lesů a parků, na pozemcích s kyprou půdou, bohatou humusem. Jediným prostředkem proti ponravám je sbírat a ničit je pro orbě pozemků.

Při ochuravění houbovými chorobami (strupovitostí, skvrnitostí atd.) postřikujeme semenáče bordeauxskou směsí. Připravíme ji z modré skalice a nehašeného vápna (1 kg modré skalice a 1 kg nehašeného vápna na 10 konví vody).

1. Výsev do řádků

Ve státních a ve větších kolchozních školkách se používá výsevu semen do řádků při rovném povrchu půdy. Semena se vysévají obyčejnými obilními secími stroji nebo ručně. Ručně přímo do brázdiček tažených podél šňůry nebo znamenákem se vysévají zejména velká semena peckovin.
Před výsevem propracujeme půdu pečlivě kultivátorem nebo branami tak, aby vůbec nebyly v celé hloubce výsevního profilu větší hrudky, drny, zbytky plevele apod. Povrch zoraného pole úplně urovnáme, nerovnosti nebo rozory a stružky, které se vytvořily deštěm nebo při jarním toku vody, zarovnáme před vláčením kultivátorem a potom speciálním smykem. Po vláčení použijeme lehkého dřevěného válce.
Před výsevem secím strojem oddělíme stratifikované semena do vlhkého písku na drátěných sítech a mírně je osušíme na vzduchu. Potom je opět promícháme buď se suchým pískem, nebo s pilinami. Semena i s vlhkým pískem nelze vysévat, neboť výsevná zařízení secího stroje by se pískem zanášela a ucpávala, takže by byl výsev nestejnoměrný. Při ručním výsevu není třeba zbavovat semena vlhkého písku, a lze je vysévat i s ním. Při osušování nesmějí nikdy semena vyschnout. Bylo zjištěno, že vyschlá semena mají velmi malou klíčivost nebo vůbec odumírají. Při výsevu je nutno přísně dbát, aby byly řádky přímé, poněvadž zakřivení ztěžuje obdělávání půdy mezi řádky. Proto začíná secí stroj svou jízdu podle rovné čáry, předběžně naznačené znamenákem (markérem). Ručně vyséváme obvykle podle šňůry.
Je-li půdy při výsevu přeschlá, navlhčíme brázdičky protažené podél šňůry napřed vodou. Po výsevu pokryjeme řádky humusem nebo rašelinou, abychom zabránili utvoření škraloupu. To usnadňuje klíčkům, aby pronikly na povrch.

2. Výsev na vyvýšené záhony

V oblastech s nadbytkem vláhy, na níže položených a vlhkých pozemcích, bývají semena vysévána na vyvýšené „záhony“ (hřebeny). V suchých oblastech (saratovské, stalingradské, astrachaňské a v jiných), kde se uměle zavlažuje, se vysévají semena naopak do „zapuštěných“ záhonů.
Záhony se obvykle upraví v délce 25 m a v šířce 1 – 1,2 m. mezi záhony se ponechávají 40 – 50 cm široké pěšinky. Výška záhonů může být různá, což závisí na vlhkosti půdy. Před výsevem zpracujeme půdy na záhonech stejně pečlivě jako v pařeništích, aby v ní nebyly větší hrudky, nerozložená slamnatá chlévská mrva, ani drny. Jinak se mohou kořeny semenáčů značně křivit.
Aby se zlepšilo a usnadnilo ošetřování semenáčů, vysévají se semena na záhonech do řádků. Výsevné brázdičky se dělají napříč nebo podél záhonů řádkovačem nebo výsevnou deskou. Pro jabloňová a hrušňová jádra nesmí být hloubka brázdičky menší než 3 až 4 cm, pro pecky třešní, višní, slivoní a jiných peckovin 4 až 6 cm. semena vyséváme do brázdiček z hrsti tak, že je pouštíme mezi palcem a ukazováčkem.
Po výsevu semen urovnáme brázdičky ručními hráběmi, obrácenými hřeby vzhůru. Semena musíme zahrnout stejnoměrně tak, aby nezůstaly nerovnosti na povrchu záhonu. Jinak vzcházejí semena po nestejnoměrném zahrnutí nestejnoměrně.

3. Výsevy

V praxi se často vysévají semena na chráněné místo – výseviště, a to buď do truhlíků, příkopů nebo do Teplých, před větry chráněných a sluncem zahřívaných záhonů. Jejich půda musí být kyprá, nejlépe humusová, promíchaná s pískem. Takto se připravuje půda obyčejně na podzim.
Semena, vždy stratifikovaná, vyséváme na chráněná výseviště záhy na jaře. Před výsevem půdu ve výsevišti rozděláme a pečlivě urovnáme zvláštní dřevěnou lištou nebo deskou. Jabloňových nebo hrušňových jader vyséváme na 1 m2 plochy 250 – 300 g. po výsevu je ošetřujeme hlavně zaléváním podle potřeby a ochranou semenáčů před myšmi.
Předností výsevu do chráněných výsevišť je, že můžeme vypěstovat na menší ploše větší množství semenáčů na přesazování. V těchto „pařeništích“ vzcházejí semena mnohem dříve než ve volné půdě. Tak je možno odploužit dobu na přesázení a zabránit pracovnímu přetížení v hospodářství. Mimo to umožňuje „pařeništní“ výsev prodloužit vegetační období semenáčů, což je velmi důležité, zvlášť v severních oblastech, kde je pro některé druhy příliš krátké vegetační údobí po výsevu semen do volné půdy.

4. Hustota výsevu a hloubka zapravení semen do půdy

Semena ovocných rostlin se vysévají do pravidelných řádků. Podle způsobu pěstování a nářadí používaného na obdělávání půdy mezi řádky může být výsev jednořádkový, se vzdáleností řádků 50 – 60 cm od sebe; dvouřádkový až třířádkový (pásový) se vzdáleností řádků v pásu 20 – 30 cm a se vzdáleností mezi pásy 60 – 70 cm (70X30X30X30X70); čtyřřádkový (dvoupákový, sblížený) se vzdálenostmi řádků 12-15 cm v každém sblíženém dvojřádku, 25 – 30 cm mezi polopány a 65 – 70 cm mezi pásy (70C15X15X30X15X15X70 cm).
Při výsevu na zapuštěné nebo vyvýšené záhony zachováme podle dosavadních zvyklostí vzdálenost 18 – 20 cm mezi řádky.
Při jednořádkovém výsevu, kdy jsou vzdálenosti mezi řádky 50 cm, obděláváme půdu mezi nimi ruční plečkou. Při větší vzdálenosti mezi řádky, až 60 cm, můžeme již obdělávat mezi řádky potahy. Tohoto způsobu výsevu používají v praxi menší školky. Ve větších školkách, kde jde o ekonomické využití půdy i výsevní plochy, a také o možnost zpracovat půdu mezi řádky mechanicky, a tím i zvýšit produkci podnoží, používají dvouřádkového až třířádkového výsevu.
V jižních oblastech, na příklad na Krymu a na Severním Kavkaze, vysévají semena peckovin (višní, třešní, meruněk a broskvoní) nikoliv v semeništi, nýbrž ve školce. Tu je pak mezi řádky stejná vzdálenost jako při školkování, tedy 90 – 100 cm.
Při výsevu do řádků vyséváme semena s mezerami 1 až 1,5 cm. poněkud řidčeji klademe velké pecky slivoní, meruněk a broskvoní. Na pozemcích určených k přesazování vyséváme semena všech ovocných rostlin značně hustěji, téměř těsně vedle sebe.
Hloubka, do níž zapravujeme semena do půdy, závisí na mechanickém složení půdy, na její vlhkost a na velikosti semen. Semena jabloní, hrušní a kdoulí zapravujeme v lehkých, dobře zpracovaných půdách do hloubky 3 – 4 cm, na uléhavějších a těžších půdách do hloubky 2 – 3 cm. semena peckovin – slivoní, višní, broskvoní a meruněk – zapravujeme na lehkých půdách 5 – 6 cm a na těžkých půdách 4 – 5 cm hluboko.
Při příliš mělkém zapravení mohou semena vyschnout a ztratit klíčivost, při hlubokém zapravení pronikají klíčky tíž na povrch.
Na označení řádků, což je potřebné pro kypření půdy do doby vyklíčení, přimícháme k ovocným semenům při výsevu oves nebo jiné rychle vzcházející rostliny.

5. Norma výsevu

Norma výsevu ovocných semen je různá. Závisí na velikosti a váze semen, na jejich osivové jakosti, hustotě a vzdálenosti řádků.
Čím jsou semena větší, tím je norma výsevu (co do váhy) větší. Čím lepší je jakost semen, tím méně je jich třeba na jednotku plochy. Při jednořádkovém výsevu a při vzdálenosti řádků 50 – 60 cm je třeba mnohem méně semen než při dvouřádkovém nebo třířádkovém zhuštěném výsevu.
Všech těchto podmínek musíme bedlivě dbát, neboť jen tak budeme moci správně stanovit potřebné množství semen na jednotku plochy.
Stává se dokonce, že úplně životaschopná semena po výsevu plně nevzejdou, to je všechny klíčky neproniknou na povrch. Příčinou je jednak to, že nejsou všechna semena stejně vyspělá, jednak že hyne část semen, která se při výsevu dostala do nepříznivých podmínek (byla mělce nebo příliš hluboko zapravena atd.). Při normální přípravě k výsevu je klíčivost semen jádrovin v produkčních podmínkách asi 60% a u semen peckovin asi 50%. Proto byly stanoveny normy výsevu semen na jeden hektar.